Jsem homo politicus a včerejšek byl pro mne stejně náročný jako bych byl členem volebního týmu. Dnes si "vorazím" a vrátím se do dob, kdy na zdi visel Novotný a vojšti poroučel Lomský. S tímhle ministrem mne pojí neviditelné pouto, narodil se v Českých Budějovicích a také velel po válce 2. pěší divizi v Sušici. Obě města jsou mi zřejmě souzena a mám je rád, zatímco Lomského už nemusím.
Bylo nás pět, by mohli o sobě povědět Přeučil, Kulvajt, Struhárik, Fϋrbacher a Votruba. Herec, výtvarník, scénograf, zvukař a syn velké české herečky, zkrátka samá podezřelá individua. Proč i já narukoval právě do těchto kasáren poblíž znepřátelených hranic, jsem pochopil poměrně dost brzo. A páni oficíři? Taky prazvláštní směsice Lukášů, Dubů a kadetů Bieglerů, už jen velitel, který se jmenoval Bumbálek. Toho právě Franta Votruba, velký srandista hned překřtil trefně na Našeho Nalivajka. On snad úplně blbý nebyl, ale omyl nevylučuju, tvář dobromyslná, na pohled celý strážmistr z Putimi a že nejspíš pořád připíjel На дружбу, tak občas nestál v pozoru, i když tak velel ostatním. A jeho párádní marš, to byl zážitek pro nás obyčejné vojcly. Kde si Franta Votruba rozšiřoval obzor, tak to je záhada. On tohle nazval ,, pintrádováním ,, a moc jsme se těšili, když měl dozorčího a mohl meldovat, nejraději před celou jednotkou. Tenhle nezaměnitelný krok a salutování poručíka Goodbodyho se objevil až o dva roky později ve slavném románu Jak jsem vyhrál válku, ale ta báječná švejkovská kniha vyšla u nás až o dva roky později.
Proč jsme narukovali právě na dostřel amerických raket nám hodně brzo vysvětlil kpt. Vorlíček s předkusem, zkříženými hnáty do X a brigadýrkou zformovanou podle vzoru SS, ale se lvíčkem a rudou hvězdou na čele bez lebky. Zuřila horkovzdušná válka a za hraničními hřebeny na nás jukaly americké rakety středního doletu s potutelným označením Upřímný Jenda. To víte, že jsme nebyli nějaké hej počkej NATO a naším dorozumívacím jazykem byla ruština a tak jsme si nedělali s výslovností velké starosti. Kdepak Honest John, nejdál to dotáhl právě onen kapitán. Rozkročen mudroval ,,Vojáci dávejte dobrý pozor, amíci na vás míří raketama honesjones a chtějí rozpoutat válku,,. Vyšla na mně služba na odposlechu a raději jsem poslouchal prima muziku vysílanou československým rozhlasem pro zahraničí. To víte, samý fláky od podlahy, kdepak Vašíček se sametovým hlasem a vykulenýma očima nebo noblesní Cortéz s tembrem jako zvon. Miki Volek, Viktor Sodoma, ale taky Waldemar Matuška s Evou Pilarovou a znělkou tohoto vysílání byla orchestrálka Oliver twist. Na téhle frekvenci jsem prolajdačil taky pěkný čas vojny. Seděl jsem zabořen v nějakém vyřazeném generálském fotelu a nezajímal se o výzvu na pohotovostním kmitočtu ,, chosteč chosteč chosteč jak mě slyšíte ,, a já zadumol zadumol neslyšel a armádní poplach pro celou posádku nevyhlásil. O té se moji nadřízení dozvěděli z nezvyklého nočního rachotu, který probudil i desetitisíce obyvatel, kteří neměli s vojnou pravůbec nic společného.
Pochvala nedala na sebe dlouho čekat. Nějaký generál řval na Nalivajka ,, Prekliatý a pojebaný špojprápor ,, a kopal do velitelského gazíku, jak by to ani sám velký Áda Scherer z bratislavské RH nedokázal a že to byl valicí se tank a jeho kopy pořádné pumelice.
A co já? Kapitán Vorlíček cenil chrup jako bojové plemeno a zvýšeným hlasem mě před celou jednotkou peskoval ,, Soudruhu, americké rakety honesjones by dopadly na naše kasárny za deset minut, vojáku vy jste zabil své kamarády ,,.
A nejvíc se hihňala povedená pětice, vlastně čtveřice, protože Přeučil chyběl, filmoval v Praze.
Proč ten článek zařezává? Inu štábní kultura.
