Nečekejte vyprávění o starých bardech ze Zlaté kapličky, kteří byli nejen skvělými herci, ale také vynikajícími kuchaři. Má vyprávěnka je vzpomínkou na herce oblastního divadla, který vyměnil vařečku za divadelní prkna.
Když začal Václav mluvit o jídle nebo pití, vnímali jste také všemi smysly chvíle, kdy svým sugestivním vyprávěním kouzlil z jídel nejvšednějších sváteční božskou manu.
Uměl skloubit čas strávený u plotny a na prknech znamenajících svět. Obojí plné tvůrčí fantazie, jen pár kroků od sebe vzdálená budova divadla a menší administrativní s dočasným útulkem pro herce. Malé pokojíky se společným zázemím včetně kuchyňky, tak zvaný "herečák". Jedinou slabinou společných prostor byla lednice, kde občas někdo někomu něco vypil nebo snědl. Ta chvíle přišla, když si Václav pomlaskával u kuchyňského stolu nad talířem polévky. Přítomným se dostalo poučení, jakou vzácnost objevil v lednici. "To je ságo, výživná škrobovina z guinejské palmy, to zavařovala do polévky už moje babička".
Na scéně se objevila původní majitelka sága s prázdnou skleničkou v ruce. "Co pak to máš dneska dobrého Vašíku?" se poťouchle zeptala Jana, protože nebylo těžké všechno domyslet. A sdělila Václavovi, že je prase a ty kuličky nepatří do úst. Vždy růžolícího herce zaskočila informací, že si právě šmáknul na medicíně předepsanou gynekologem a zbledl.
Ta historka připomíná Hrabalovo pábení a možné to je. Paní Jana byla taky mimochodem v libeňském angažmá. A já věřím, že všechno dobře dopadlo a je nejen maminkou. Ani jiskra v oku nezmizela, když má spojení s Ratměřicemi.
Václav byl skutečným králem gurmánů a navíc v sobě kuchaře nezapřel. Nejen nové role, ale i nové recepty byly pro něj výzvou. Co si uvařil, to si také snědl.
