Rád uchovávám drobnosti, ke kterým se rád vracívám ve vzpomínkách. Beru s pokorou do ruky růženec a křížek, který mou ateistickou maminku provázel při odchodu z tohoto světa. S úctou beru do ruky pamětní olympijské medaile mého dědečka, ale kouzelným dědečkem by byl určitě pan Nepil.
"Rád vzpomínám na svou maminku, to ona za to může, že jí Pánbůh vložil do kolébky schopnost rozčlenit a zvykoslovně zbarevnit celý kalendářní rok. Chovala se jako příroda: i ta dovede odlišit zimu od jara a léto od podzimu, pokud ji člověk nezkazí. Příroda k tomu ovšem potřebuje les, louky, hory, vody a pole, zatímco mojí mamince k tomu stačila plotna a stůl. Tím více pak rozlišovala významné roční svátky. Brácha ani já jsme si nepamatovali, kdy začíná masopust, ale poznali ten den, kdy nám přinesla k hrnečku bílé kávy i smažené šišky a koblížky. V dětství jsem prožíval svátky jara ve středních Čechách, kde bývaly lidové zvyky vždy mírné až beránčí. Na Květnou neděli ráno nás maminka poslala umýt do přestudeného potoka, abychom byli zdraví a pak do kostela, kde se světily kočičky. Aspoň jednu z těch kočiček jsme po návratu ze mše svaté odloupli z věnečku nebo proutku a spolkli, abychom nedostali angínu z toho mytí v přestudeném potoce."
Takhle překrásně dokázal psát o věcech obyčejnských a přesto tak vzácně hravými a milými slovíčky dokázal pohladit čtenáře i posluchače. Patřil k těm málo vyvoleným, kterým Múza přidala k vlídnosti povahové i dar vypravěčský. Jeho typický chlácholivý hlas mám uložený ve svém mozkovém archívu, bez něj by vyprávění o chalupě, Bejbince nebo lýkových střevících nebylo tolik okouzlující.
Autorský výtisk s věnováním je vzpomínkou na setkání, které nemělo dobrý začátek, ale vše skončilo stejně dobře a ještě lépe jako jeho vyprávěnky. Zazvonil telefon ,,Je zde soudruh autor pro výtisky,, volala připosražená paní vedoucí do skladu. V kanceláři stál pomenší pán s tak dobrotivým úsměvem ve tváři, který by se jakoby styděl, že vůbec něco napsal. ,,To je soudruh Nepil,, a má odpověď nedala na sebe dlouho čekat ,,To není žádnej soudruh, ale slušnej člověk,,.
Jeho vděčný pohled byl pro mne stejným vyznamenáním, jako bych potkal kouzelného dědečka. Ale možná je to tím, že jsem nepotkal kouzelného soudruha, který by mně mohl podepsat něco tak mile člověčího.
