Přiďte pobejt a začtěte se do příběhu z časů, kdy jsem musel ustát gaudium žen. Nejen že byly v nejlepším věku a navíc zdravotními sestrami, které v práci už ledacos nejen slyšely, ale i viděly. Etický kodex zdravotníka vzal za své a podnikovou chatu smetla lavina smíchu.
Nepiš to, mi radí žena, uděláš ze sebe ještě většího trumberu než jsi. Nemusíš na sebe ledacos prozradit, notabene vykecat. Já si ale myslím, že dost vody uteklo v tom krásném horském potoku, který se valí od Výrovky Dlouhým dolem, kolem první horské boudy sevřené Kozími hřbety a Plání. Tam má chata vartovala a protože se jmenovala Stráž, čekala nejen na zbloudilce, kterým poskytovala nouzové přístřeší, ale především patřila odborářům pardubické Tesly. Tady si roztahovali prsa na tři doby rekreanti v čase letních a zimních prázdnin. Hluboký nádech při rozpažení, výdrž a pomalu vydechnout s připažením. Nevím zda to bylo dobré pro kondici všech nebo pomáhalo ženám v nárůstu jejich sebevědomí či jinak. Ale ten vzduch všude vůkol byl přece jen voňavějsí než odér z rafinérky či chemičky. Když ale nastal čas mezi sezónami, to abysme nevyšli ze cviku, střídaly se na boudě školy v přírodě, doškolovací kurzy i udivující se spřátelené delegace si tady připíjely na úspěch svých zbraní. To já ovšem nevěděl, že tahle Tesla byla především zástěrkou pro výrobu jiné techniky než byly televizory. Bylo mně sice divné, proč musím podepisovat slib mlčenlivosti, když tady budu vařit, smažit a kvedlat taková povedená jídla jako hrstkovou polévku prd prd nebo dalmatské čufty mňam mňam a hit vězeňské stravy pochod grenadýrů trádablaf.
Co asi dělá po uzamčení kuchyně muž v Kristových létech, když si nepřipravuje jídlo na příští den? To víte, že tělo chce své a tak jsem se protahoval a pyšně chodil jako páv, ale někdy zavolala příroda mnohem silněji a já byl najednou zesláblý jako čajíček Twiggy. Zkrátka silný v řečech, ale jen do okamžiku než přišla toužebně očekávaná chvíle pravdy.
Autobusy přivezli z Pardubicka až k boudě další turnus zdravotních sester na doškolení. To byla pastva pro oči údržbáře Jirky, mé a správce chaty Bohouše. Zatím co oba museli předstírat okatě nezájem, protože byly pod dohledem, já se kochal ve skutečnosti, jsa mlád a útlý jako začínající kuchaříček, kterému ani nechutnají jeho vlastní výtvory. Byl jsem ale přece jenom zvyklý na určité profesní třešničky, kdy se jdu na přání spokojeného hosta uklonit mezi dveře. Bylo po obědě na přivítanou, trochu svatební klasika, hovězí vývar s játrovými knedlíčky a svíčková na smetaně. Každý kuchař vždycky úpí nad nedojedeným jídlem na talířích, ale to se stávalo málokdy. Až do chvíle, kdy správce nakoukl do kuchyně, že prý mám přijít do jídelny. Že by? “Nebojte se, my vás nesníme” zašveholila jedna z nich a ostatní mne pozorně sledovaly. Zaplaťbůh, ale hned následovalo “Pozdravuje vás Lída” a já se přesto trochu začervenal. Úder do palice a vzápětí pod pás “Vzkazuje vám, že byste se neměl jmenovat Smrčka, prý spíše Smrček, protože máte koule akorát na ozdobu”.
Co následovalo potom, to snad nemusím ani dopovědět. Smála se celá jídelna, bouda se otřásala v základech a smích stékal údolím Svatého Petra do Špindlu. I ten toulavý pes Kazan pod pouhou záminkou, že má novinku, opět utekl za svými ctitelkami. A kocour Barnabáš se usmíval pod vousy a spokojeně u kuchyňských kamen předl.
Tenhle příběh je pravda a sním svůj klobouk, jesti jsem vám lhal a pamětnice musí ještě žít, ženy se přece dožívají vyššího věku.
A slib mlčenlivosti? Nevím, zda jsem ho právě neporušil a nebudu soudy plísněn, ale je to už tak dávno. Snad jsem neudělal stejnou chybu jako tykadlový Smetana, když jsem přimaloval oslí uši sám sobě.
Ale vím určitě, že se nebude mé tajtrdlické doznání líbit ženě a určitě mne nepochválí.
