Nejsem senilní, neslintám, mám rád neplechu a myslím na dlabanec

Mnoho mých čtenářů může mít dojem, že celý můj svět se točí kolem jediného. Malůvku, kterou označil trefně Karel Čapek za mezinárodní kosočtverec jsem přestal čmárat křídou kde se jen dalo asi v sedmi letech. Dnes ji ryjí, píší fixou anebo kreslí sprejem kdekoliv školáci, kteří brzo dostanou průkazy totožnosti, ale také mentálové s právem volit.

Radost neudělám těm, kteří mne považují za chlípného staříka, který kdyby mohl, tak sleze z popojíždědla a bude páchat vilnosti takové, že čtenářská obec nevyjde z údivu nad mou další pikanterií. Měl jsem vážné obavy, že můj článek nebudete číst, protože jsem porušil zákony. Nebojte se, ten čtverec namalovaný méně zručnou rukou nadaného chlapce prošel s malým přimhouřením bdělého oka admina. Nevím co bude s okem dohlížejícím nad kodexem, ale mám tuchy, že z onoho dítěte bude možná akademický malíř. I když nebude, stejně se pak bude panečku divit, že je žena tvarována poněkud jinak, rozkošněji k zulíbání.

Ono se to se mnou táhne od ranného dětství, jako by mne nic jiného nedokázalo napadnout. Jiné robátko, když dostane bubínek, buší do něj a mlátí, protože je to fajnovější rámus než s máminými pokličkami. Nelišil jsem se od jiných dětí, které z čehokoliv odposlechnutého vytuší to líbivé. A tak jsem si paličkami udával tempo k říkánce "Tvuše bubeníšek tvuše na vuata, pfišla mu otevfít venská nauatá". Té radosti co bylo na starém bělidle, půjdu do školky a bylo by dobré umět počítat aspoň do dvaceti. Já už pokročil, nešišlal a uměl dokonce násobit, představte si to, do jednadvaceti i bez počítadla "Třikrát sedm dvacet jedna, roztáhněte pěkně stehna" a čím víc se domovnice smála, já přidával "dejte chlupy na stranu, ať se do vás dostanu". To bylo dílo, otec mě párkrát přetáhl řemenem tak, že jsem potom chodil s nohama od sebe a bez říkánky.

To ale neznamenalo, že jsem se jazykově nekultivoval a dál si nerozšiřoval obzor. Dávno jsem si nehrál na vojáčky a nedělal pif pif pif, při lepší výzbroji ra ta ta ta, ale touha dělat muziku, tu jsem měl zadřenou pod kůží. Dělal jsem v té době v divadle a v čase prázdnin také naproti našemu domu přes dvůr nacvičovalo torzo filharmonie nebo jiné těleso Dvořákovy Slovanské tance a obzvlášť k jednomu jásavému bůhví jakého čísla mne napadla slova "Anka vystrč prdel hosti jdou, hosti jdou, já ji nevystrčím až přijdou, až přijdou". Ti co postávají na bidýlku s partiturou v ruce vědí, že to bylo libozvučné. Že něco podobného stvořil přede mnou velký Beethoven se Schilerrem jsem tehdá neměl ani ánung. Blíží se volba hlavy státu, je to sice staré minimálně padesát let, třeba by se to ujalo při fanfárách z Libuše "Pitná voda ze záchoda, kdo ji pije dlouho žije", to si jistě fungl nový a mluvící menšinou s těmi všemi stejskaly v koalici s růžovými troubadůry volený pan soudruh prezident radostí poskočí.

Já nevím proč mně tohle zůstalo a táhne se za mnou jako červená nit. Jdu kolem potoka v hlubokých brdských lesích, jmenuje se Brdlavka a já ho musím hlubokomyslně přejmenovat. Tam v Beskydech v okolí Bílé teče Smradlava i Malá Smradlava, nemusím nic korigovat, obojí pojmenování je přiléhavé. A její přítok stékající z hor Čurabka nemá chybu. 

I na mojí milované Šumavě blízko blizoučko Sušice je samota Kakánov s malou autobusovou zastávkou, prý se hrstka asi 4 ½ obyvatel cítila poškozena na cti, snad blbejch luftpražáků žádajících o přejmenování na Kokánov. Tůdle nůdle, ta zastávka se nýčko jmenuje Žihobce, odb. Šimánov.

Copak já za to můžu, že je samota kdesi u Čachrova Šukačka? Nemusíte se bát, nevím jestli ještě platí něco o tom sovětském psovi, který slintal podle nějakých reflexů. To prosím pěkně je můj případ, já už sliním jen při řečech o jídle a nemusí blikat žárovka. Dříve jsem raději nadzvedával sukně, nyní pokličky. A že jsem dnes nepsal vůbec nic o jídle? Tady je tolik těch blogerek, které rády oslňují, proč bych se měl někam cpát. Mně těch dvacet let u plotny stačilo, internetovou popularitu přenechávám jiným.

Teď nevím, jestli mám psát o Šupovi a Šukovi, ono to skutečně vypadá opravdu tak, jako když na nic jiného nemyslím.

Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o hodinu dále, to se nám ten den hezky prodlužuje. Kdybych byl býval věděl, že budu psát na tohle téma, tak bych psal před měsícem Lucie v noci u pyje. Já fakt za to nemůžu, je to ve mně zadřené pod kůží.

Ale nejsem sám, tolik nových přibývajících zobrazení obého přirození a smělých popisek v pomalovaném výtahu je potěšující, já byl na muziku, tihle jsou nadaní výtvarně. Ale něco mi vrtá hlavou, škola vedle je s rozšířenou jazykovou výukou. Ale těch nadaných teenagerů je škoda, mohli by z nich být akademičtí malíři či malířky.

Hlupáků je dost, ale nový Chittussi nebo Braunerová chybějí.