Tak jako skáče blecha nebo pobíhá čiperná stařenka, co by jim akční rádius záviděl sám fotbalový bůh Kaiser Franz Beckenbauer, tak i mé myšlenky poskakují v mozkovně a proto často odbíhám od jednoho nápadu k druhému a píšu to, co mně právě přinese slina na klávesnici. Abych nepobíhal jako zmatený, zůstanu u vzpomínek na České Budějovice. Asi mi bylo souzeno jako Žižkovákovi, abych narukoval do kasáren Jana Žižky. Jako by nestačilo, že socha na Vítkově bude stát do té doby, dokud neporazí liška ryšavá pidlookého válečníka.
Pánbůh zaplať, že náš mozek dokáže vytěsňovat ze závitů zážitky nepříjemné. Některé životní události přikryje závojem mlhy, jiné zahalí do zapomnění. Většinou pánové vzpomínají na vojnu tak, že nabudete dojmu z jejich vyprávění, zda neabsolvovali veselý déletrvající gangbang, kdy se vždycky nějaká sviňka zlatá štětinka našla. A vojenský slovník je tak výstižný, že nemáte žádné pochyby o velkém zážitku onoho povídálka. Někdy se stane, že těch kurev je na vás tolik a vy už nemůžete vydržet soustavné jebání, kdy se na vás vyřádí právě tihle blbečkové, sexuálové nenasytní, okouzleni vlastní mocí. Nebudu psát o chvílích, kdy jsme byli zmordovámi nejen fyzicky, protože nás zupáci honili ve dne v noci a ječeli, jako bychom byli nějaké hejno ptáků postižených nedoslýchavostí. Bažanti, ptáci voklobáci a nikým nechránění a netokající tetřevi hlušci. Nezapomenu na chvíle ustavičných nočních poplachů vyvolávajích ve mně dojem, že Budějovice zasáhla morová epidemie nebo plané neštovice. Taky na výživné ranní rozcvičky, kdy jsme se kolébali v podřepu jako stádo blbých husí kolem dokola a pak chodili jako rozcvičení připosranci celý den.
I když zuřila studená válka na obou stranách, v táboře míru a socialismu byla velikánská legrace, aspoň v našich kasárnách. Sešla se tady tak pestrá společnost, že byla radost pohledět. Budoucí slavní kumštýři všech profesí z celého Československa a dokonce jeden opravdický herec a taky syn velké české předválečné herečky, velký srandista, který nepadl daleko od stromu. Ještě dva spolužáci, se kterými jsem hrával kuličky a další vojáčci inteligence takové, že byli schopni datlovat jako příslušnici SNB způsobem, že by heslo Bez spojení není velení znělo poněkud nevhodně. Od nás radistů co jsme nezapomněli z dětství a_kát, blý_ ska_ vi_ ce, cí_ lo_ vní_ ci, dá_la_va .........byli odděleni kasárenským dvorem kabeláci, to byla ona elita co běhala po lučinách a skalinách s bubnem na zádech a s větrem o závod. A ti ingeligentnější lítali za nimi s takovými prodlouženými klacíky a šňůry rozvěšovali po stromech nebo mistrně zahrabávali listím jako praví pytláci. My totiž narukovali do spojařských kasáren, číslo útvaru vám nepovím, ale vím jedno určitě, že v okolí bylo přežižkováno. Kasárna Jana Žižky, v Žižkově ulici s výhledem na tutéž ulici o blok dál a téhož jména, v rámci utajení to nemělo jedinou chybu. I ta naše zbraň byla utajena, imperialističtí štváči by se určitě zalekli vozové hradby s palcáty, sudlicemi, řemdichy a jinou bojovou technikou, zahodili by zbraně a zdrhali v panickém úprku od naší pevné hráze, jako když do vrabců prakem střelí.
Měl jsem obrovskou kliku, že jsem před vojnou pracoval jako maskér a když se lámal chleba, protože morseovka nebyla moje parketa, zavolal si mě jeden z těch typických důstojníků a pravil rozkročen ve svých rajtkách a významně si poklepávaje rukou bez esesáckého bičíku po lampasech ,, čoveče smrčka ví musíte bejt taky pěknej lempl dyž ste vod divadla jak ten přeučil my vás převelíme na slovensko co vy na to ,,. Já na to nic, protože se mi najednou sesypal vojenský svět, tolik jsem se bál jít tak daleko od kamarádů z nového přechodného bydliště. To jsem ještě nevěděl, že díky tomuto herci budu mít další vojnu tak fajnovou a fešáckou, bez slušivého oblečení vzor 60.
Děkuji Ti Jane Přeučile, ta poddůstojnická škola v Ružomberku byla vojenská zdravotka a ze mne se stal lapiduch. Honzo díky.
