Moje dokola opakované šaškárny se neliší od novoročního projevu 1

Vážení a milí spoluobčané, moji milí čtenáři. Na rozdíl od jiných mně nekončí mandát na tomto světě, přesto bych rád vše shrnul ve svém projevu. Při pohledu do let minulých nebudu zastírat některé chyby, které se mi často stávaly při pokusech o transformaci mého života. Vím, že se budu opakovat, sám se opájející svým vrtošením v rádoby krátkých, ale vtipných glosách, kterými jsem nudil do omrzení své okolí. I vy máte možnost si jen tak ťuknout na čelo a nečíst moje zmatené povídání Od kolébky k rozptylové loučce. Mou obvyklou poznámkou v žákovské knížce bylo ,,Soustavně vyrušuje a dělá ze sebe šaška,,

Proč jsem se narodil v novogotické porodnici u Apolináře, když starší bratr spatřil světlo světa v empírovém zařízení na Štvanici? Stavitelské slohy nehrály vůbec žádnou roli. Bratr vystudoval matfys na pražském Karlově, což je pomalu za rohem od Apolináře. A já studoval velice nerad, proto jsem raději chodil za školu na Štvanici.

On byl premiantem na školách všech stupňů, tudíž mezi spolužáky neoblíben, ale doma hlazen po chytré kebuličce. Já zase jako šašek třídy se těšil přízni svých souputníků a doma lískán po palici pitomé.

On se jednou týdně oblékal do khaki hastrošárny a pochodoval s vysmátými spolubojovníky někam směrem ke cvičáku, kde se tak maximálně učili si přišroubovat chobot k plynové masce. Uondáni výcvikem se po rozchodu přeli o to co jest větší hloupost. Katedra marxismu lenismu nebo čest být vojákem ČSLA. Nedivte se, byli to vysokoškoláci, budoucí inteligenti a mluvili spisovně. Ti dnešní by jen procedili ,,pche vobojí je čurákovina,,. A jen tak na závěr, raději předstíral stále dokola u slavné komise, že se nějak necítí na to, aby unesl ukrutánskou tíhu aspirantských výložek na ramenou. Raději mu dali modrou. Mně si však nějak oblíbila odvodní komise, usoudila, že bych mohl být zdatnou oporou Varšavské smlouvy a vyřkli jednohlas mně tak dobře známý povel Abtreten! Další!

Zde naše bratrské podobenství dostalo Rozchod! A každý jsme šli svou cestou.

Jak já se třásl strachy, kampak asi půjdu vojančit. Jako Čech jsem se bál Slovače, jen tam ne. Určitě se stále chodí na Slovensko z trestu, kolikrát já tohleto jen slyšel. Já hlupák nevěřil na osud. Praha má na své fangli žlutou a červenou a stejné barvy mají České Budějovice.

Kdybyste věděli moje milované Budějky, jak vás mám od té doby rád.