Prý je jídlo jako od babičky marketingový tah a já dodávám ,,od maminky némlich tak,,. Snad to byla moje nevyzrálost duše a těla, že jsem si na jejích jídlech nejen pochutnával, já se na ně dokonce těšil. Samozřejmě to byly přízemní a typicky česky blafy, nemohl jsem tušit, že jím nezdravě, že nevím nic o kaloriích. Já zvíře rozežrané se cpal knedlíkama, aby si všelijací rychlokvašení "nutriční poradci" o půl století později rvali vlasy a dělalo se jim mdlo z mého jídelníčku.
Měl jsem asi smůlu, že jsem se narodil ve středoevropském prostoru a v nevhodné historické době, podle toho také vypadalo moje „ meníčko správné výživy „. Jak ráda by moje maminka nakupovala biopotraviny na lístky nebo přivážela od příbuzných tu nezdravá vajíčka s tím do oranžova zbarveným žloutkem, cholesterolové máslo od skutečné krávy nebo králíka na přilepšenou. A tak jsem jedl nejen co dům dal, ale také co bylo momentálně k mání. Abych zdárně vyspíval ve skutečného chlapa a vzali mě na vojnu, byl jsem futrován českými knedlíky s omáčkami. A že těch omáček česká kuchyně má a každou jiné chuti a vůně. Ty od maminky byly trochu podobné svíčkové, houbové, cibulové, rajské, koprové, křenové nebo povidlové.
Jak tohle dokázala bez éček mi vrtá hlavou dodnes. Máma vždycky tvrdila, že vařit, když je všeho dost, umí kdejaká nána, ale vařit z vody bez ničeho je kumšt. Proč bych jí neudělal radost a vždy nejen poděkoval, ale také pochválil „ jídlo od maminky „. A ona se smála, protože sama dobře věděla, že není dobrá kuchařka a nedělala z toho vědu a já taky. Nemůžu si vzpomenout, že bych ji měl méně rád.
Jó to babička, která strávila pěkných pár let v carském Rusku, byla jiný kalibr. Potrpěla si na dobré jídlo a sváteční stolování. Ne že by byla za dámu, jen se nechávala titulovat paní profesorová, jak to vyžadovaly předrevoluční mravy. Obojí zvládala hravě a pouhý obyčejný salám na talíři vnucoval myšlenku, že je to šunka od kosti. Na její voňavou debrecínku ve smetanové omáčce s knedlíkem nebo bílou sladkokyselou houbovou omáčku, provoněnou koprem nezapomenu. Už nikdy nebudu jíst její do zlatova opečené slané škubánky na husím sádle, posypané osmaženou strouhankou. Její boršč i pirohy s masem nebo zelím provoněly celý domeček, že by i kuchaři z pražského restaurantu Moskva se uctivě klaněli.
Určitě byly a jsou stále rodiny, kde se dědí umění kuchařské a některá jídla jsou tradiční již po několik generací a naopak, kdy dojde k paradoxu, že jídla od maminky a babičky nestojí ani za tu vzpomínku.
Pak by ovšem měl pravdu Velký šéf, že je všechno jen propagační šum a mistrný tah marketingu. Já dodávám ANO, ale s výhradou.
Mohlo by se stát neuvěřitelné skutkem a on přece jenom vzal zavděk jejími škvarkovými nebo bramborovými plackami pečenými na rozžhaveném tálu a s láskou potíranými kvalitním sádlem. Babička by pak běhala od jedné vily k druhé a chlubila se Mistrovou samolepkou. To by koukali, jaká je babička kabrňák a nevěděli při tom, že její dcera a má matka padla daleko od stromu.
