Zná Jan Hamáček přísloví „mluviti stříbro, mlčeti zlato“?

Jan Hamáček vypustil do éteru informaci, které by lépe slušelo zůstat nevyslovena. Činí-li tak veden zoufalou snahou být zajímavý a důležitý a zvýšit si šance na setrvání ve vysoké politice, je jeho konání kontraproduktivní.

Když už se začalo pomalu zapomínat na Hamáčkovy tragikomické výstupy v souvislosti s kauzou Vrbětice, kdy tehdy jako zastupující ministr zahraničí nebyl věrohodně schopen vyvrátit či alespoň srozumitelně vysvětlit podezření, že se pokusil nějakým způsobem zobchodovat mlčení o celé věci za dodávku vakcín Sputnik, a místo toho se mu povedlo se do této záležitosti ještě více zamotat, připomněl nám ji svým nejnovějším prohlášením. (Poznámka: Konstrukce, že Hamáček chtěl vyměnit utajení kauzy Vrbětice za dodávku Sputniků, se mi jeví dodnes jako nebetyčná pitomost, ale faktem zůstává, že to prostě vyvrátit nedokázal.)

Jeho nynější nešťastné prohlášení o tom, jak bylo nutné stáhnout české agenty z Ruska, protože by jim po zveřejnění kauzy mohlo „hrozit nejen vyhoštění“, a následné naznačení, že museli odletět běžnou linkou, mělo rozhodně zůstat ukryto na ministerstvu vnitra, včetně toho pikantního detailu, kterým pracovníky tajné služby v zásadě identifikoval, a tedy pro další případné působení diskvalifikoval.

Že se mezi jednotlivými státy hrají různé zpravodajské hry, zjišťují se informace, a kdo ví, co ještě, že tajné služby nasazují agenty a současně se brání působení cizích agentů na svém území, to asi všichni tak nějak předpokládáme. Dělo se to už ve starověku, proč by tomu dnes mělo být jinak. A také bylo vždycky nepsaným pravidlem, že příčetný politik o detailech na veřejnosti nemluvil. Dnes to platí dvojnásob, a to zvláště v situaci, kdy si poměřujeme svaly s Ruskou federací, ať už si o smysluplnosti tohoto konání myslí kdokoliv cokoliv.  

O samotné kauze Vrbětice jsme se jako občané mohli dozvědět jen to, co nám odpovědní činitelé uznali za vhodné sdělit, tedy že to udělali ruští agenti, že v tom má prsty Putin (tak samozřejmě), že tím Rusko opět dokázalo, že je nepřítelem civilizovaného světa, a že jiná vyšetřovací verze není a nebude. Důkazy máme, ale veřejnosti je ukázat nemůžeme, je to v zájmu bezpečnosti státu. Tečka. Pochybovat se v tomto případě nedoporučuje, protože od pochybovače je už jen krůček k proruskému trollovi a Putinovu spřeženci.

Proč tedy pan ministr nedopřál takové utajení i lidem, kteří působili v našich tajných službách v Rusku (jde přece též o bezpečnost státu a také o jejich bezpečnost), a pustil si pusu na špacír, je těžko pochopit. Silný muž Jan Hamáček (ministerstvo vnitra je ministerstvo silové, analogicky ministr vnitra je tedy silným mužem) opět potvrdil, že je smutnou postavou. Nevím, na jaké úrovni jsou naše bezpečnostní služby ve srovnání s americkými, ruskými či třeba egyptskými. Nevím, jaké mají konkrétní úkoly a jak se jim daří je plnit. Prostě jen vím, že jsou, že nějaké úkoly mají a že hrají podobné hry jako bezpečnostní služby všech dalších států. Ale vidím a slyším, jakého máme ministra vnitra, který by je měl zaštiťovat. A poté, co vidím a slyším, jak plácá nesmysly, aniž by byl schopen domyslet dopad svých slov, jen doufám, že se opravdu jen hrají nějaké hry bez reálného dopadu na můj (náš, váš) život. Protože jestli opravdu o něco jde, tak je důvod se bát.