Klima: Když se dvě ideologie perou

V poslední době se staly dvě zajímavé věci, které ale poněkud unikly větší pozornosti veřejnosti. Obě ale ukazují, kam až se může někdo dostat, pokud povýší ideologii nad fakta. A jsou poměrně poučné.

První z nich bylo zamítnutí tzv „klimatické žaloby“ Ústavním soudem. Skupina klimatických aktivistů Pod názvem Klimatická žaloba ČR, z.s., žalovala (spolu se „sedláky z Českého ráje, lesníkem ze Strakonicka, mužem z Prahy, trpícím environmentální úzkostí, obcí Svatý Jan pod Skalou a lesníky z Hodonínska“) Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zemědělství a Vládu ČR proti „nezákonnému zásahu státních orgánů“. Ostatně celou žalobu si můžete přečíst zde. Po několikaletém projednávání u různých soudů se žaloba dostala až k Ústavnímu soudu a ten ji zamítl.

Argumentačně se žaloba opírala o tvrzení, že „… nečinností žalovaných v oblasti ochrany klimatu došlo k nezákonným zásahům do jejich veřejných subjektivních práv – práva na život, na ochranu zdraví, na příznivé životní prostředí, vlastnického práva, práva podnikat, práva na ochranu soukromého a rodinného života a práva na samosprávu – která jsou zaručena Ústavou, Listinou základních práv a svobod … a Úmluvou o ochraně lidských práva a základních svobod …“.

Právní stránku věci ponechám bez komentáře, nejsem právník. Nicméně z faktického hlediska dopadů změn klimatu na žalobce snad jen pár čísel:

Od roku 1990 u nás klesly emise ekvivalentního CO₂ o 50%. Za stejnou dobu ale vzrostly globální emise o 75% a stále rostou. Hlavně v Číně a Indii. Naše emise teď činí asi 0,25% světových. A rostou dále i koncentrace CO₂ v atmosféře. Klima ovšem není závislé na lokálních emisích, ale na globálních koncentracích skleníkových plynů. Takže i kdyby soudy donutily ČR rychleji snižovat emise, na globálních emisích a tedy i na koncentracích a na vlivu na klima se to projeví v řádu setin procent. Problém tedy není v ČR a v pomalém snižování emisí u nás, problém je někde úplně jinde. I kdyby teoreticky emise v ČR byly najednou nulové, dopady změn klimatu v ČR by to nijak výrazněji nesnížilo. Realizace jejich soudního návrhu by tedy ke snížení dopadů změn klimatu ani k odstranění důvodu klimatické žaloby prakticky nevedly. Má taková žaloba vůbec smysl, když nemůže nic vyřešit?

Na klimatickou žalobu však zareagovala skupina senátorů, vedená senátorem Tomášem Jirsou, svým stanoviskem, zaslaným Ústavnímu soudu (zde). Je to text vskutku pozoruhodně nesmyslný, zavádějící a občas vyloženě lživý. Jediné, co obsahuje, jsou dávno vyvrácené pseudoargumenty, které používají už snad jen lidé, kteří se v problematice vůbec nevyznají, ale o to silněji jsou ideologicky předpojatí. Osobně jsem měl pocit, že to snad ani nemohli psát inteligentní lidé.

Ale ten text posoudili i odborníci z Akademie věd ČR, Českého hydrometeorologického ústavu a Katedry fyziky atmosféry MFF UK. Jejich názory si můžete přečíst např. zde. Shodli se na tom, že je plný nepravd a omylů, zavádějící, občas vyloženě lživý, ignorantský, odporující současnému vědeckému poznání. Někteří zaslali Ústavnímu soudu i svoje stanoviska k dopisu senátorů, i ta jsou k dispozici na výše uvedené stránce. Je skutečně zarážející, že senátoři jsou schopni tak nesmyslný text vůbec sepsat.

Jedna věc mě ve stanovisku senátorů ale dost zaujala a, po pravdě, i naštvala. Senátor Jirsa totiž přirovnal klimatologii ke komunistické filosofii. To už je prostě přes čáru. Jen hloupá urážka klimatologů. Pan Jirsa i ostatní signatáři dopisu zřejmě vycházejí z názoru, že když něčemu nerozumí, tak to buď neexistuje, nebo je to špatně. Asi si neuvědomují, že klimatologie nepatří do filosofie, ale v zásadě do fyziky. Proto se také neučí na Filosofické fakultě, kde by bylo možné diskutovat o různých klimatologiích, ale na Přírodovědeckých fakultách a hlavně na Matematicko-fyzikální fakultě UK. A ve fyzice, ať chceme nebo nechceme, je pravda jen jedna, i když ji v plném rozsahu neznáme a asi ani nikdy plně nepoznáme. Nebo si pan senátor Jirsa myslí, že přírodní a fyzikální zákony platí jen občas? Nebo že každý může mít svou verzi nějakého fyzikálního zákona? Nebo že fyziku lze svázat, omezit nebo určovat nějakou ideologií? Tak to skutečně není. Ale jako ukázka iracionálního ideologického přístupu k v zásadě fyzikálním problému je to poměrně názorné.

Ale objevila se ještě jedna zajímavá věc. Jmenuje se Evidence.Ninja. Je to systém, založený na AI a má identifikovat klimatické mýty. Vyvíjí ho Asociace pro mezinárodní otázky. Evidence.Ninja je ještě ve vývoji, ale už dostal práci: analyzovat dopis skupiny senátorů Ústavnímu soudu. A docela se zapotil. Na 14 stranách textu našel celkem 45 chyb, lží, zavádějících tvrzení a dezinterpretací (seznam je zde). Průměrně asi 3 faktické chyby, lži a dezinterpretace na stránku textu, to je skutečně obdivuhodný výkon. Ale o Evidence.Ninjovi snad zase někdy příště.

Tyhle dvě události mě ale jen utvrzují v mém názoru, že ideologický „klimakepticismusus“ (nebo spíše klimadenialismus) a ideologický klimaalarmismus jsou v podstatě jedno a totéž: ideologie, ignorující fyziku a přírodní zákony. Oba trpí nedostatkem odborného přístupu, ideologicky motivovanou selekcí informací a povýšením ideologie nad fakta. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že každý z nich kope v jiném dresu.