Proč osoby s postižením sluchu také nemohou najít práci

Zaměstnavatelé kvůli komunikační bariéře přijmou raději "horšího pracanta", než toho, který neslyší, protože  mají obavy z toho, že se nedomluví. V Zaměstnávání neslyšících mají velký vliv předsudky.

Nebudu psát o zaměstnávání neslyšících firmami, které se na to dalo by se říct specializují a kde je např. 90 % zaměstnanců neslyšících-znakujících a dalo by se říct, že takové firmy jsou "připraveny na vše", ale všeobecně.

Nejhlavnější je podle mě obava z komunikace. Zaměstnavatelé se všeobecně bojí přijmout neslyšící osobu do pracovního poměru, protože si myslí, že se nedomluví, jelikož jsou neustále přesvědčováni, že všichni, neslyšící komunikují ve znakovém jazyce. A často jsou přesvědčování i o tom, že "papír a tužka jsou zbytečné". Nerozlišují totiž neslyšící osoby podle toho, jak komunikují. Ano, asi 5 % neslyšících komunikuje hlavně ve znakovém jazyce, protože je to jejich mateřský jazyk (prelingválně neslyšící - před osvojením si řeči) a čeština je pro ně cizí jazyk. Avšak 95 % neslyšících osob (postlingválně - po osvojení si řeči a národního mluveného jazyka - ohluchlí) ve znakovém jazyce nekomunikuje.

Myslím si, že když někdo dokonce přijde na vstupní pohovor s tlumočníkem do znakového jazyka, je jaksi "rozhodnuto předem" a i kdyby byl uchazeč špičkový řemeslník, nemá v podstatě šanci místo získat.

Mnohem lepší (vlastní zkušenost) podle mě je, nejdříve začít komunikovat například e-mailem a hned v tom prvním sdělit, že domluva "v reále" je špatná z důvodů neslyšení a že je lepší, sdělit si co nejvíce věcí právě touto písemnou formou, aby pozdější osobní setkání nebylo zdlouhavé kvůli odezírání, či psaní. Případný zaměstnavatel si udělá o osobě představu, ví že komunikace není nijak hrozná a že druhá strana prostě pouze neslyší.

Osobně to tak dělám téměř všude, kde mohu (např. úřad). Nejdříve se snažím domluvit vše potřebné "elektronicky", včetně toho, co se po mě bude při osobním jednání chtít, a pak jde vše "jak na drátkách". Samozřejmě, nejde domluvit úplně vše, ale třeba otázky typu: "Jakou máte praxi v tomto oboru?" ano a předejde se tím nechápavým pohledům že strany neslyšící osoby, když nerozumí tomu, co se říká. Taktéž se tím předejde prvnímu dojmu personálního pracovníka, že se baví s hlupákem.

Pokud se někdo uchází o zaměstnání třeba na inzerát, tak toho "vykomunikovat" co nejvíce písemně. Přes úřad práce zase "poučit" úřednici/ka o své komunikaci, aby jej neposílal/a  někam, kde z něj budou "na větví" a aby případnému zaměstnavateli sdělila, jak dotyčná osoba komunikuje.

Když totiž úředník/ce napíše/zatelefonuje: "Posíláme vám neslyšícího soustružníka",  zaměstnavatel se "lekne", že se nedomluví a už v té chvíli je rozhodnut nepřijmout.

Když ale úředník/ce oznámí něco ve stylu: "Posíláme soustružníka, který sice neslyší, ale česky komunikuje normálně/dobře, jen se mu musí občas (něco se odezře) psát," je šance na přijetí mnohonásobně větší.

Také si myslím, že je dobré ukázat zaměstnavateli své práce (pokud to jde ukázat na internetu - hotové programy/stránky/atd.),  nebo vyfotit své výrobky (např. Košíkář) a obrázky umístit na internet, nebo třeba i přinést svůj výrobek na osobní pohovor. Zkrátka ukázat zaměstnavateli jakoukoli svou práci. Samozřejmě vždy to nejde (třeba kuchař). V tom případě zase reference od bývalého zaměstnavatele. V případě prvních zaměstnání (pokud nepomáhá škola) bych asi předkládal celá vysvědčení, místo "má maturitu".

Samozřejmě důvodů, je celá řada, nicméně obava z komunikace je asi ten nejhlavnější.