Píběh plecháče aneb jak naběračka převlékla kabát

V rodném pivovaru bylo zvykem, když byl přijímán do cechu sladovníků nový vyučenec, že kromě jiného dostal od nejstaršího vyučeného plecháč na pivo.

Já tenkrát dostal od Toníka (nesmím vykat, stálo by to flašku), kterému bylo v té době asi 70 let.

Do té doby jsem měl takový „začátečnický“. Ten se dělal tak, že se koupily párky v plechovce a za dvacku údržbáři udělali u prázdné konzervy ucho z jiné konzervy. Z plecháče od Toníka jsem měl velkou radost, jelikož v celém pivovaru byly pouze dva takové. Většinou byly v pivovarech docela bezva  z anticoro, co je dělali třeba na Poldovce (huť Poldi Kladno), ale tento je unikát a neviděl jsem takový ani v jinde.

Plecháč je vyroben z naběračky na mléko, jak se pro něj chodilo s bandaskou do mlékárny a je cejchován na 1 litr v roce 1955. Jak dlouho to není naběračka a kdy v něm bylo naposledy mléko, netuším. I kdyby byl naběračkou až do konce, kdy se v Československu takto prodávalo mléko, byl by dnes „mázkem“ dobře nějakých 70 let.

Pivo z něj má takovou zvláštní chuť, kterou nedokážu popsat, jako jsem nedokázal popsat zvláštní suprovou chuť sekané, co dělali v hospodě „Na Kovárně“. A když jsem se o ní jednou bavil s Vencou, co tam dělal 5 let číšníka, tak mi Venca řekl:
„To bude tou pánví.“
„Jak to myslíš? Podle mě tam mají úplně obyčejnou železnou.“
„Jo, to maj. Ale když jsem tam přišel, už tam byla a nikdy nikdo, co jsem tam byl, jí neumyl. Jen se dolejval volej a když se něco připálilo, seškráblo se to z nejhoršího a jelo se dál. Ta nikdy neviděla Jar.“

Napadla mě tedy teorie, že to s plecháčem bude podobné, jako s onou pánví. Plecháč také asi nikdy, co je plecháčem neviděl saponát. A co ho mám já, tak ani jiný čistící prostředek, pouze vodu a pivo. Nic jiného v něm nikdy nebylo. Po práci se naplnil vodou a dal na polici. Voda se ráno s usazeným prachem vylila, vypláchlo se, jednou tak za měsíc i horkou vodou a bylo to.

V době, kdy už jsem nedělal řemeslo a bral si ho na různé grilovačky, z něj chutnalo i „europivo“. Jednou jsme to u kámoše testovali, jelikož jsem o tom stále nadšeně básnil. Půl lahváče jsme nalili do sklenice a půl do plecháče, jestli to bude mít rozdílnou chuť.
A mělo!