Jak mi pomáhá přepis v reálném čase

Osoba náhle ohluchlá ve středním věku, žijící ve společnosti slyšících - rodina, přátelé, se rázem ocitne zcela mimo veškeré dění, protože je odkázána pouze na to, co je jí napsáno. Nemůže totiž komunikovat s ostatními. Neumí téměř nic odezřít. Ostatně ani "mistři odezírači", kteří neslyší 50 let od dejme tomu předškolního věku, neodezřou vše na 100 %.

K úspěšnému odezírání jsou potřeba určité podmínky a také se dá soustředěně odezírat několik minut (od jednoho mluvčího). Samozřejmě záleží i na tom, o jakou jde situaci. Rozhovor o dovolené s osobou, se kterou se odezírající baví často, je něco zcela jiného, než odezírání přednášky od neznámého mluvčího. V prvním případě je to třeba 30 minut a v druhém 2 minuty.

S odezíráním se tedy dá vystačit při běžné komunikaci, kdy je předem známo téma, například na poště, při výměně dokladů na úřadu a podobných činnostech, kde se toho moc nenamluví a když se mluví, ví se zhruba o čem - kontext je moc důležitý.

S odezíráním se však nedá v žádném případě vystačit při soudním jednání, policejním výslechu, atd., kde záleží na každém slově, dále pak na konferenci, přednášce, obchodním jednání a podobně.

V roce 2008 Mgr. Věra Strnadová při novelizaci "Zákona o znakové řeči", který má nový název "Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob", prosadila kromě dalších způsobů komunikace i přepis v reálném čase, jenž je nezbytný pro osoby s postižením sluchu, komunikující v českém jazyce (česky komunikují ohluchlí). Novelizovaný zákon dává všem osobám s postižením sluchu a osobám hluchoslepým právo svobodně si zvolit některý z komunikačních systémů a osoby ohluchlé pochopitelně preferují přepis.

Ohluchl jsem náhle v roce 2003 ve čtyřiceti letech. S komunikací v rodině (manželka, děti) nemám  problémy. Vidím je denně, odezřu leccos a složitější sdělení mi v rodině rovnou píší. Jen u vět s vykřičníkem na konci: "Ukliď si ty ponožky!" neodezřu vůbec nic. To dokonce nemohu ani přečíst.

Rovněž nemám problémy na poště, při běžné návštěvě u lékaře, při výměně dokladů a podobně. Pokud se totiž jedná o nějaká krátká sdělení, jsou mi na požádání napsána (a psát umí každý gramotný) a tam, kde mě znají a mají tu možnost, rovnou natočí monitor počítače a spustí nějaký textový editor v němž píší.

Problém však nastává ve chvíli, kdy "druhá strana" vyžaduje osobní jednání. U osobního jednání potřebuji přepisovat (jako jiní tlumočit do jiného jazyka), co druhá strana říká. Nejen z důvodu, abych "věděl", ale i proto, že když se soustředím na to, abych odezřel řečené, nemohu se zároveň soustředit na obsah jednání. Pokud se přepisuje, nemusím se soustředit na odezírání, ale na to, o čem se jedná, stejně jako slyšící a jednání je pro mě "rovnoprávné".

Taktéž různé konference. Vůbec jsem se neúčastnil konference INSPO (konference o specifických potřebách handicapovaných osob), protože bych nevěděl "ani slovo", pravidelným účastníkem jsem až od chvíle, kdy pan Winter v roce 2008 jako první v České republice na konferenci zavedl přepis této akce (jenž jsme  do té doby zkoušeli v pražské pobočce České unie neslyšících s Ing. Martinem Novákem).

Přednášky bez přepisu v reálném čase jsou mi taktéž nedostupné. Ač bych šel velmi rád na přednášku třeba neslyšící sportovkyně, která vyhrála mistrovský titul v daleké zemi, se spoustou fotek, pokud na přednášce není přepis, raději na takovou akci ani nejdu.

V době, kdy se ještě nepřepisovalo, jsem byl v podstatě odsouzen k "sezení doma".

Velmi důležité je také ono "v reálném čase", nikoli "ze záznamu". Záznam něčeho si ani nepotřebuji číst, protože stejně nemohu reagovat. Místo záznamu mi stačí článek v novinách, na internetu atd. Když jsem někde na jednání, přednášce, konferenci, společenské akci a podobně, potřebuji vědět, co se říká "právě teď", a ne si to pak někde přečíst. Je to podobné, jako s tlumočením. Tlumočí se také v reálném čase (z jakéhokoli do jakéhokoli jazyka), "co tam kdo říká". A případný "záznam" je potom takzvaný překlad, nikoli tlumočení. A ještě příklad. Představte si, že jste na konferenci, kde se mluví hindsky a místo tlumočení do sluchátek je vám dvě hodiny po skončení té konference předložen písemný překlad toho, o čem byla řeč.

Ono "v reálném čase" bylo pro Mgr. Věru Strnadovou velmi těžké do zákona prosadit. Zástupkyně Ministerstva školství tomu vehementně bránila a chtěla, "jakýkoli záznam" - pak si to prý potom neslyšící přečtou. Slyšící zástupkyně ministerstva se pravděpodobně vůbec neuměla vžít do pozice neslyšící osoby, jinak by na takové věci vůbec netrvala a ihned akceptovala návrh Mgr. Věry Strnadové, která sama neslyší a coby uživatel takovéto komunikace ví, co potřebuje a co ne.  Pokud by "v reálném čase" nebylo v zákoně, nebyla by například ani možnost požádat o přepis (jako se může požádat o tlumočení) přednášek na školách. Doufám,že to bylo z neznalosti a ne úmyslně, že zástupkyně ministerstva nechtěla ono "v reálném čase" v zákoně.

Dalo by se tedy říct, že přepis v reálném čase je pro osoby se sluchovým postižením komunikující v národním mluveném jazyce (u nás čeština) totéž jako tlumočení do znakového jazyka osobám se sluchovým postižením komunikujícím ve znakovém jazyce.

Velmi mě mrzí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí na službu simultánního přepisu neposkytlo ani korunu, ač je Centrum zprostředkování simultánního přepisu právě u tohoto ministerstva řádně registrovanou sociální službou a musí se kromě dobrovolné práce místo vylepšování služby shánět prostředky na realizaci přepisů či provoz centra (www.eprepis.cz).