Zase záplavy

Tak to říkáme my, co pamatujeme záplavy v roce 1997 a 2002. Samozřejmě se nám vynořují vzpomínky na ty minulé. Tak tedy pár postřehů a vzpomínek.

Uvědomuji si, kolik domů bylo postaveno na místech, která byla v minulosti zaplavena. Divím se, že někdo vydal stavební povolení a že nějaká pojišťovna dům či nějakou provozovnu na takovém místě pojistí.

V Ostravě je zaplaveno nádraží ve Svinově, a tím je zde zastavena vlaková doprava. Oblasti okolo řek (Odra, Ostravice, Opava a Lučina) jsou pod vodou. Na mnoha místech neteče teplá voda či nejde elektrický proud. Při povodni v r. 1997 samoobsluhy, které byly bez proudu, zůstaly zavřené a druhý den personál vynesl před vchod maso k volnému rozebrání. Tentokrát jsem o takovémto případu neslyšel. Nevím, jestli samoobsluhy mají štěstí, že jsou v místě, kde není přerušen proud, nebo jestli dnes mají vlastní agregát, který je zásobuje proudem.

Pokud vím, tak v podstatě všechny komunikace jsou průjezdné. Vzpomínám, že v r. 1997 bylo několik křižovatek pod vodou. Případně u několika mimoúrovňových křižovatek byla pod vodou dolní vozovka. Některými zatopenými komunikacemi projížděly autobusy, osobní aute ne. Vzpomínám si, že jednou na takovéto zatopené komunikaci zastavil autobus, cestující zpozorněli, co to znamená. Po chvíli se autobus rozjel a řidič na vysvětlenou řekl: „Jezdím třicet let, ale poprvé jsem dával přednost člunu. Cestující se podívali ven a skutečně: kolem projížděl záchranný člun a řidič správně usoudil, že zastavit člun je obtížné, poněvadž nemá brzdy, tak mu dal přednost.

Zeť měl tenkrát službu na dětském oddělení fakultní nemocnice. Když nastaly záplavy, snažili se poslat domů děti, u kterých to bylo možné. Rodiče si je odvezli, jen jedni řekli: „Máme zatopené přízemí, bydlíme v podkroví, nemohli byste si ho tam nechat?“

Dětské oddělení tenkrát ještě bylo v Ostravě-Zábřehu a stravu dováželi z hlavní budovy v Porubě. Když voda zaplavila komunikaci, nepřivezli dětem večeři. Zeť proto zavolal několika maminkám, jejichž děti tam ležely a které bydlely poblíž. Řekl jim, že jejich dítě nedostalo večeři, jestli by mu mohly něco donést a aby toho vzaly více, aby se najedly i děti, které mají rodiče daleko. A stejně tak maminky ochotně nakrmily cizí děti i ráno. Pak zasáhl krizový štáb a dovoz potravy zajistil. Když je zle, lidé rádi pomohou.

V roce 1997 byla asi nejvíc postižena Ostrava Nová Ves, která je blízko Odry. Tehdy tam byla pod vodou většina domů. Byl tam zaplaven i kostel zvaný U hrůbků. Když voda opadla, kostel vyčistili a vysušili a na vánoce byly slavné bohoslužby. Pozvaly sbor, ve kterém jsem tehdy zpíval, abychom přišli dodat slavnosti lesk. Ráno jsem vystoupil z tramvaje a šel pěšky do kostela. Nedaleko byl les, tedy původně to byl lužní les kolem Odry, dnes je to spíše lesopark. Z něho vyběhli dva velcí psi a mířili rovně ke mně. Zastavil jsem se. Psi však neštěkali, nebyl jsem pro ně nepřítel. Přiběhli ke mně a nechali se hladit. Nechtěl jsem tomu věřit, že ještě nenašli pána a zkoušeli to proto se mnou.

Kéž by se při letošních povodních nikdo neztratil!

Vzpomínám si, že tenkrát se po skončení záplav vyprávěla anekdota:

Záchranáři volají z člunu na paní koukající z okna zatopeného domu:

„Paní, pojďte dolů, my vás převezeme do bezpečí.“

„Ne, já se modlím, čekám pomoc shůry.“

Voda stoupala a po chvíli plul kolem druhý člun. Situace se opakoval, záchranáři volali, a paní odmítla, že čeká pomoc shůry. A voda stoupala, až paní utonula. Přišla před soudnou stolici a vyčítavě říká Bohu:

„Modlila jsem se, abys mi pomohl – a Ty nic!“

„Ale vždyť jsem ti dvakrát poslal člun se záchranáři.“

„Já jsem však očekávala pomoc shůry.“

„Aha, ty myslíš, že měla pro tebe přiletět helikoptéra. Tak tu jsem, milá zlatá, potřeboval jinde.“

A ještě se tenkrát vyprávěla následující anekdota:

Paní učitelka vysvětlila dětem, že verše mají rýmy a rytmus: daktyl, trochej, jamb… Nakonec řekla:

„Uměl by někdo z vás vymyslet nějaký verš?“

Přihlásila se jedničkářka Mařenka a řekla:

„Až přijdu ze školy,
Udělám úkoly.“

„Výborně Mařenko! – A ještě někdo vymyslel verš?“

Přihlásil se Frantík:

„Budu si hrát s drakem
A pak střílet prakem.“

„Taky pěkný verš. Jen s tím prakem buď opatrný, raději si hraj s něčím bezpečnějším!“ zhodnotila to paní učitelka a pokračovala:

„Ještě někdo vymyslel nějaký verš?“

Přihlásil se vykuk Pepíček.

„Tak copak jsi vymyslel ty, Pepíčku?“ zeptala se s troškou obav paní učitelka.

„My jsme holky z Všehrdel,
Vodu máme po kolena.“

„Ale Pepíčku, to se nerýmuje!“

„Jen počkejte, paní učitelko! Voda stoupá, za chvíli se to bude rýmovat.“