Vzpomínky na některé lidi

S přicházejícím věkem člověk vzpomíná na různé známé, které potkal na jedné škole a na druhé škole a na lidi, které potkal na jednom pracovišti a na druhém. Tentokrát mi vytanuli na mysli lidé, které jsem potkal v různé době a na

Vlastík byl náš soused a začátkem 60. let minulého století jako svářeč stavěl v Indii zbrojovku. Po návratu jsem se Vlastíka vyptával na zážitky, moc jsem se však nedověděl, jen to, že tam bylo horko a indický kuchař jim dělal hlavně baraninu, tedy jehněčí maso. Za vydělané peníze si Vlastík koupil auto, to tenkrát mělo jen málo lidí. Oženil se a jeho žena auto rozbila. Znal jsem i Františka, který tu stavbu řídil a který naopak o tom pobytu vyprávěl poutavě. František, když odjížděl do Indie, byl již ženatý a žena odloučení nevydržela. Tak si František po návratu mohl koupit nové auto a musel najít jinou ženu.

Pak jsem znal Standu. Ten jel asi v roce 1965 stavět v podstatě stejnou zbrojovku do Pákistánu. Až mnohem později jsem od něho slyšel vyprávět, že když byl před odjezdem na ministerstvu pro instrukce, zeptal se, zda není divné, že před nedávnem se vrátila jedna parta z Indie a teď druhá parta jede stavět stejnou zbrojovku do Pákistánu. V té době totiž byla Indie a Pákistán ve vojenském konfliktu kvůli Kašmíru. Pracovník ministerstva mu s úsměvem řekl, že to je přeci výhoda, že když jedna armáda postoupí na území druhého státu, může používat dělostřelecké náboje z té druhé strany. Z toho, jak to Standa popisoval, jsem došel k závěru, že postavit zbrojovku v Pákistánu jsme dostali nařízeno od Velkého bratra a pracovníci ministerstva si o tom mohli myslet svoje.

Koncem 80. let jela další parta stavět podobnou zbrojovku do Sýrie. Byl v ní můj kolega z práce Mirek. Zapomněl jsem však, ve kterém městě tu zbrojovku vybudovali. Po návratu vyprávěl, že v tom městě byly nepokoje proti Háfizovi Asádovi, myslím, že v roce 1982, a při potlačování padlo více jak 10 000 lidí. Nechtěl jsem tomu věřit, protože se za minulého režimu o tom nic nepsalo. Dále vykládal, že spal v hotelu, kde bydleli cizinci, a tudíž v něm bylo možné koupit whisky, stačilo podepsat číšníkovi potvrzení. Mělo to však nevýhodu: Číšník vzbudil Mirka třeba 4x za noc, aby mu Mirek podepsal papírek a číšník mohl prodat whisky kamarádům. V devadesátých letech tam byl bratr jako turista a taky vykládal, že tam v jednom městě neměli historický střed, poněvadž při nějakých nepokojích ho nechal Asád rozstřílet. Teda lidi se tam bouřili pravidelně.

Vše to bylo za minulého režimu, tenkrát se o těchto našich aktivitách nemohlo mluvit, dnes většinu lidí zajímají novější problémy. Já bych se však rád o tom dověděl více. Šlo čistě o obchodní aktivity: my dodáme, vy zaplatíte? Nebo šlo o internacionální pomoc mezinárodnímu dělnickému hnutí?