Vyprávění vězňů: 9. A dál nic

S bývalými vězni jsem se setkával i dále v životě, i když jsem nevyhledával žádnou špatnou společnost. Od žádného jsem však neslyšel vyprávění, které bych si zapamatoval.

Vzpomínám si, že jednou jsme byli na zemědělské brigádě sbírat brambory. Veliký lán, na jedné polovině brigádníci z Ostravy, na druhé vězni z Opavy. Hlídal je jeden dozorce. Neviděl přitom na všechny, krajina byla zvlněná. „Nebojíte se toho, že vězni, které nevidíte, vám utečou?“ zeptal jsem se. – „To oni se musí bát toho, co by s nimi bylo, kdyby utekli.“ odpověděl dozorce. – „Tak od čeho tady jste?“ pokračoval jsem v dotazech. – „Abych je chránil, kdyby jim chtěl někdo ublížit. Mají nepřátele z doby, kdy byli na svobodě.“

Trefil jsem na dozorce se smyslem pro humor.

V podniku, kde jsem pracoval, taky pracovali vězni z věznice v Ostravě-Heřmanicích. Například ve slévárně čistili odlitky. Ovšem ta část, kde pracovali, byla oplocena. U plotu byla veliká klec, do které vjel autobus, který přivezl vězně. Když vystoupili, brankou je pustili na ohrazené pracoviště. Mohl k nim jen prověřený mistr. Vím, že v osmdesátých letech říkal, že tam taky rovna dělá Havel a Dienstier, Dienstbier že je na práci šikovný, Havel že je dost levý. Havel tam moc dlouho nejezdil. Brzy marodil s plícemi.

A pak měl ten mistr malér: Několikrát ho jeden z vězňů požádal, zda by mu nehodil dopis do schránky. Mistr měl zakázáno dělat cokoliv, co by přesahovalo rámec pracovní náplně, neviděl tam v tom nic špatného, když někdo chce potěšit milovanou rodinu. Bylo to však trochu jinak. Dopisy byly sice adresovány jeho partnerce, vyhrožoval jí však, že pokud tam bude mít druhého, zabije je oba, až se vrátí z vězení. A partnerka si šla ztěžovat a začalo vyšetřování, jak mohl takové dopisy odesílat. Mistr byl odhalen a odskákal to. Jedno přísloví říká: Za dobrotu na žebrotu.

Více už z paměti nevydoluji.