Vyprávění vězňů: 7. Čekala 20 let

Jmenoval se Eda Adámek a byl to vězeň dvou totalit. Za protektorátu byl jako student uvězněn za činnost proti Říši.

Nedlouho před tím, než ho Němci zatkli, se seznámil s dívkou, vzplála láska. Ta dívka mu po celou dobu vězení pravidelně psala povolené lístky, ty byly pro každého vězně vzpruhou. Po válce se vrátil a hned odjel do USA dokončit studia. Ta dívka na něho po celou dobu čekala. Vrátil se v roce 1950 jako komerční inženýr. Ovšem místo plánované svatby byl obviněn, že je americký špion a následovalo druhé vězení. Opět ho posilovaly pravidelné dopisy od čekající milé. Pustili ho v r. 1960. Jeho milá na něho čekala, ačkoliv ji po dobu vězení volali na StB a říkali jí, ať na něho nečeká, že se nedočká. Já si myslím, že ti estébáci to dělali proto, že měli zájem získat pana Adámka ke spolupráci. Já jsem měl před 50 lety spolupracovníka V., který mluvil anglicky, což tenkrát vůbec nebylo běžné, na většině škol se tehdy učila němčina. Kolegu V. se estébáci snažili zlámat pro spolupráci, Nepřistoupil na to. U StB pracoval jeden jeho příbuzný a ten mu po roce 1989 řekl, že s ním počítali na jedno místo na naší ambasádě ve Washingtonu. Podle toho soudím, že měli zájem i o Edu Adámka. Je docela pravděpodobné, že jim došlo, že ho spíše zlomí, když ho nebudou posilovat dopisy od dívky, která na něho čeká. Naštěstí jim ta už ne dívka nevěřila. Čekala celkem 20 let a dočkala se. Vzali se, když jí bylo plus minus 38 let a dokonce měli i dítě. Její manžel nedostal místo inženýra, což dokazuje, že všechny nabídky na spolupráci odmítl. Pracoval manuálně u Pozemních staveb a pak v Prefa Brno. Ti, kteří je znali, říkali, že spolu žili velmi krásně, vynahrazovali si 20 let čekání.