Tenkrát o vánocích

To byl název jednoho z válečných filmů, jakých bylo po válce natočeno velmi mnoho. V tomto filmu Němci na frontě pouštěli do amplionů koledy a pak o vánocích zaútočili.

Mnozí znají skutečnou událost, ke které došlo o vánocích 1914. Tehdy se v zákopech přátelili němečtí, francouzští a britští vojáci a trvalo to několik dnů. O dalších vánocích to však již velitelé nedovolili.

Méně známý je i další příběh z Prvé světové války. Předsunutá francouzská hlídka se na štědrý večer dopustila značného přestupku. Místo aby stáli na mraze a hlídali nepřítele, zašli do domku na kraji vesnice. Tam žila žena s dítětem (nebo s více dětmi, to již nevím), muže měla asi na frontě, a pozvala je ke stolu. Ještě nezačali jíst, když někdo zaklepal na dveře, a vstoupila se stejným úmyslem německá hlídka. Zděšení vyřešila ta mladá žena. Ukázala německým vojákům, ať odloží zbraň a přisednou ke stolu. Společně povečeřeli, zazpívali koledy a rozešli se do svých zákopů. V sedmdesátých létech minulého století se podobných příběhů stalo mnoho ve Vietnamu. Tenkrát tam probíhala válka. I ve Vietnamu žije určité množství křesťanů, kteří slaví vánoce. V mnohých křesťanských rovinách se tam stalo, že na oslavu vánoc přišel domů jeden syn v uniformě vládního vojska a přišel i druhý syn v partyzánské uniformě. Společně s rodinou oslavili vánoce a pak odešel každý na svoji stranu fronty, aby možná na druhý den po sobě stříleli.

Většinu lidí u těchto příběhů napadne, jak to, že se o vánocích ti vojáci k sobě chovali pěkně a po vánocích zase po sobě stříleli. Netroufám si dávat tady odpověď, doporučuji však prvně řešit jednodušší problém: Jak to, že se o svátcích k sobě chováme pěkně a po svátcích… Až rozřešíme tento jednodušší problém, můžeme jít na ten složitější.