Srpen 1968 – Plakáty a diskuze

Hned 21. srpna začali lidé vylepovat ručně malované i tištěné plakáty vyzývající okupanty k odchodu a k návratu našich představitelů Dubčeka a dalších. Brzy byla polepená celá města.

Mnohé plakáty byly v ruštině, některé zesměšňovaly okupanty. Jinde zase psali nápisy barvou na stěny domů. Obyvatelé vyšli mezi vojáky a ptali se jich: „Co tady děláte? Bojujete proti kontrarevoluci? Viděli jste nějakého kontrarevolucionáře?“ a podobně. Rusové byli z toho zcela zmatení. Nevím, na co je připravovali jejich politruci, ale v každém případě byla realita zcela jiná. Ostravu přitom obsazovala Železná divize, tedy elitní vojsko. I ti byli totálně zmateni z toho, co viděli. Vybavuji si ženu, která šla mezi vojáky se dvěma dětmi a ptala se řidiče tanku: „To jsi přišel střílet do toho? Nebo do toho?“ A pozvedla toho menšího chlapce, aby ho řidič viděl. Vojáček se rozbrečel a vzlykajíc tvrdil, že nikdy do nás střílet nebude. Ostatní mu pak podali cigaretu, aby se uklidnil. Tak se mu klepala ruka, že nebyl schopen si tu cigaretu zapálit. V Praze to bylo ostřejší, shořelo tam i několik tanků a automobilů. Do Košic přijížděly nákladní automobily s vytlučenými okny a mnozí vojáci měli rozbité hlavy ovázané fáči. Když projížděli vesnicemi, lidi je vítali kamením. I tam se podařilo lidem zapálit několik vozidel. Vojáci vyskákali a začali vozidla hasit. Jeden si opřel samopal o blízký strom. Přitočil se tam mladý Cikán, samopal vzal a utekl. Zdá se, že Ruští vojáci měli zakázáno střílet, ale některým stříkli nervy a na náměstí v Košicích se střílelo. Na prodejně Tuzexu byly krev jednoho mladého zastřeleného Slováka. Brzy tam měl pamětní desku. Za normalizace byla odstraněna.

Po několika letech jsem byl služebně v Kolpinu u Leningradu. V závodě se jeden ruský inženýr zmínil, že jeho příbuzný padl v srpnu 1968 v Československu. „Já myslím, že žádný Rus v srpnu 1968 u nás nepadl.“ Ohradil jsem se. – „Mnoho!“ Kontroval ruský inženýr. Po návratu jsem o podivném rozhovoru vyprávěl známým. Kupodivu se ozvali dva další, kteří měli podobný zážitek. Neměli jsme pro to vysvětlení. Bratr byl někdy v roce 1976 na vojenském cvičení v Rusku a jeden ruský důstojník se ho ptal, proč jsme v r. 1968 postříleli tolik ruských vojáků. Bratr oponoval, že se u nás nestřílelo. Ruský důstojník však tvrdil, že se svou jednotkou vykládal mrtvé ruské vojáky z vagonů, když je přivezli z Československa. Po čase jsem se dověděl, že mnohé jednotky byly demoralizované, museli je vystřídat. Odvezli je do Ruska a za hranicí v Karpatech je postříleli. Politrukům, kteří jim zcela nepravdivě vykreslili naši kontrarevoluci, se asi nestalo nic. Plakáty a osobní rozhovory mohou mít někdy nečekané následky.

Když jsem byl v r. 1965 na vojně, politruk vyprávěl, jak v roce 1956 šli na pomoc Maďarsku. Doslova řekl: „My jsme jim šli pomoci a oni po nás plivali!“ Byl to politruk, měl to vygumovaný. Normální člověk by z toho poznal, že není vítán. Ruští vojáci byli normální lidé.

Ruská vojska u nás pak zůstala 23 let. Po celou tu dobu platilo nařízení, že ruští vojáci nesmějí sami vyjít z kasáren, nedostávali vycházky. Pouze na organizovaná setkání s našimi občany mohli jít vybraní vojáci za dozoru důstojníků, kteří hlídali, aby se nekontrolovaně nebavili s našimi lidmi. Tak se obávali, že by se mohli nakazit nepovolenými názory. Naproti tomu v NDR sovětští vojáci měli vycházky.

A ještě jeden zážitek z Ruska. Bylo to někdy v roce 1974. Po skončení jednání se se mnou dal do soukromého hovoru jeden Rus. Byl to velmi inteligentní a citlivý člověk. Řekl mi, že je mu velmi líto, že sovětská vláda to dovedla k tomu, že Češi a Poláci nenávidí Rusy. A jednou že dojde k tomu, že se Sovětský svaz rozpadne. To, že se odtrhnou kavkazské a středoasijské republiky mu tak nevadilo, ale že se odtrhne i Ukrajina a Bělorusko, to mu bylo velice líto. Řekl jsem mu, že to není možné. Skutečně se mi to v r. 1974 zdálo neuvěřitelné. Odpověděl, že jednou k tomu dojde. Na jeho slova jsem si vzpomněl, když k tomu skutečně došlo.