Otec i tchán byli v mobilizaci.

Otec nastoupil do Orlických hor, tchán byl důstojníkem v záloze a nastoupil do vojenské nemocnice v Hranicích na Moravě. Samozřejmě na to i po létech vzpomínali.

Můj otec byl v základní vojenské službě jen krátkou dobu. Jelikož přebíral po rodičích zemědělskou usedlost, zařadili ho jen do Národní zálohy, která měla krátký výcvik. Když pak nastoupil do mobilizace, přidělili ho k zásobování. Dostal pár koní a zemědělský vůz. Koně byli staří a vůz už měl tak svoje odježděno. To, že šlo o staré koně, otcovi vyhovovalo, byli klidní a poslouchali na slovo. Přesto velitelovi řekl, že nemohou od těchto koní v hornatém terénu po špatných cestách očekávat velký výkon. Velitel pokrčil rameny a řekl: „Němečtí důstojníci v naší armádě byli posláni rekvírovat koně, vozy a další věci, neponechali jim velení jednotek. Tak alespoň škodí tímto způsobem.“

Když je nakonec velitel nechal nastoupit a ohlásil konec mobilizace, tekly tomu veliteli slzy. Řekl jim, že pokud mají civilní šaty, mohou odjet hned, pokud nemají, aby si je nechali poslat. Otec šel do obchodu, za 100 korun si koupil oblečení a odjel ještě ten den, doma čekaly podzimní práce na poli.

Tchán byl důstojníkem v záloze. Nastoupil do Hranic na Moravě do vojenské nemocnice. Oblečení dostal, pistoli pro něho a pro další, kteří nastoupili, neměli. Marně sháněli, kde jsou zbraně. Sloužil tedy jako dozorčí důstojník a měl jen plnicí pero. Říkal, že první večer bylo dojemné, když do nemocnice nastoupil lékař-penzista. Na poznámku „Vás se mobilizace už netýká“ odpověděl: „Ještě umím pracovat skalpelem.“