Lékaři z Osvětimi

Tak se jmenuje kniha, jejímž autorem je Bruno Halioua. Já, ačkoliv jsem byl na exkurzi v Osvětimi a o koncetrácích si něco přečetl, jsem v ní našel mnoho nového.

Ještě před válkou vstoupilo do nacistické strany NSDAP mnoho lékařů. Konkrétně šlo o 45% německých lékařů, což je nezvykle vysoké procento. Mezi učiteli bylo jen 11% straníků, podobně tomu bylo i u jiných profesí. Částečně by to bylo možné odůvodnit tím, že mezi židy bylo mnoho lékařů, kteří konkurovali německým lékařům.

V Německu byl před válkou založen Národně socialistický svaz německých lékařů (Nationalsocalistischer Deutscher Ärtzbund), který se vymezoval proti židům a početně rychle rostl. Někteří lékaři vstoupili i do SS. Autor knihy marně hledal vysvětlení, jak si tito lékaři srovnali se svým svědomím. Například roku 1939 se zrodila Akta K, ve kterých se říká: Nemocní pokládaní za nevyléčitelné budou moci využít výhodu smrti z milosti (Gnadetod). Ve skutečnosti se těch nemocných nikdo neptal, zda chtějí zemřít, o jejich osudu rozhodovali lékaři. Prvně se začalo s postiženými dětmi. Lékaři vybrali ty, kteří nemají šanci na uzdravení a usmrtili je injekcí fenobarbiturátu. Pak se přešlo na kolektivní usmrcování v plynové komoře pomocí CO. Zdůvodňovalo se to tak, že ty postižené a nemocné zbavují utrpení. Možná šlo ve skrytosti o ekonomické úspory a je docela pravděpodobné, že šlo o přípravu na válku: uvolnily se kapacity ve zdravotnických zařízeních, které se pak využívali pro léčbu zraněných.

Dne 3. srpna 1941 tuto praxi veřejně odsoudil biskup Clemens August von Galen, v kázání řekl: „Jaká to děsivá doktrína, kteráž se snaží ospravedlnit vraždění nevinných...“ Začalo se bouřit katolické obyvatelstvo. Nacisté se zalekli, na oko akci nazývanou Aktion T4 ukončili, ve skutečnosti však pokračovala skrytě. Nacističtí lékaři se pak ve skrytosti věnovali hledání efektivního postupu zabíjení. Zkoušeli například injekce vodíku, ten zabije člověka po 20 minutách. Nakonec se rozhodli pro fenol aplikovaný do srdečního svalu. Usmrcovali tak duševně nemocné, pacienty s TBC a další. Většinou tři pomocníci přivedli oběť, posadili ji do zubařského křesla, svlékli ji košili a drželi jí. Doktor píchl injekci do srdečního svalu a pomocníci oběť položili ve vedlejší místnosti na zem, kde do 30 minut zemřela. Někteří lékaři přiznávali po válce, že takto usmrtili asi 10 000 osob, ošetřovatelé z řad vězňů však tvrdili, že to muselo být 20 až 30 000 vězňů na doktora. Zabíjení prováděli i ošetřovatelé. Jeden ošetřovatel, když měl zabít skupinu mladistvých ve věku 10 až 15 let, odmítl. Za trest byl poslán do horšího tábora.

Autor nenachází vysvětlení, proč tito lékaři necítili, že se proviňují proti Hippokratově přísaze. Upozorňuje jen na to, že ve 20. letech 20. století se začíná prosazovat eutanazie jakožto vrchol eugeniky. Například 20 států v USA tehdy uzákonilo nucenou sterilizaci „zločinců a dalších osob považovaných za méněcenné“. Podotýkám, že když se dnes řekne eutanazie, myslí se tím usmrcení na žádost pacienta, to tehdy neplatilo.

Já bych zde viděl jistou souvislost s tehdy propagovaným „vědeckým pohledem na svět.“ Tento pohled vycházel z toho, že život na zemi povstal přirozeným vývojem. Boj mezi jednotlivými druhy byl přirozenou součástí tohoto vývoje a zajišťoval přežití těm nejlepším. Přestávalo se věřit tomu, že člověk má nesmrtelnou duši, což byla velmi závažná změna. Pokud se všeobecně věřilo v existenci duše, měli všichni lidé stejnou důstojnost, jakmile tato představa přestala platit, hodnota byla dána stupněm vyvinutí jedince.

Rakušan Konrád Lorenz, budoucí laureát Nobelovy ceny za lékařství, který vstoupil do nacistické strany, napsal: „Z biologického hlediska rasy je katastrofální vidět dva nejlepší germánské národy, jak spolu válčí.“ Těmi nejvyvinutějšími národy myslel Němce a Angličany.

Ve vraždění nižších ras se pokračovalo, jen se to přísně tajilo. Především se pod kódovým označením 14f13 zavádělo zvláštní zacházení, což byla likvidace lidí v plynových komorách. Jedním z prvních, kteří ho začali praktikovat, byl lékař Friedrich Mennecke, který vstoupil do strany i do SS r. 1932. Začal se používat Cyklon B, což je granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem. I zde lékaři hráli důležitou roli. Do tábora přibyl transport s tisícovkami osob, které bylo třeba roztřídit a vybrané poslat do plynu, přičemž mezi nově příchozími nesmí vzniknout panika. Osvětim na počátku války střežilo jen 700 příslušníku SS, ti by to nemuseli zvládnout. Proto stál na viditelném místě sanitní vůz, kolem něho muži v bílých pláštích, to nově přibyvší uklidňovalo, věřili, že jsou v dobrých rukou. Transport byl roztříděn. Vybraným řekli, ať nechají svá zavazadla na nástupišti a odejdou do sprch, pak zi je vezmou. Odešli, sanitka odjela ke sprchám, poněvadž plechovky s Cyklonem B byly právě v té sanitce a lékaři je vhodili průduchy ve střeše do „sprch“.

Po určité době byli nebožtíci dopraveni do krematoria, kde je členové Sonderkommanda (obsluhy plynových pecí) spálili. Tito pracovníci byli izolováni od ostatních, aby neprozradili, že jde o mašinu smrti. Práce je fyzicky a hlavně psychicky náročná, mnozí členové Sonderkommanda to nezvládli, udělali sebevraždu nebo se zbláznili.

Zavazadla ponechaná venku se stávala majetkem státu, určení vězňové je odnesli na pracoviště zvané „Kanada“ kde pod dozorem SS třídili jejich obsah. Kradení bylo přídně trestané, přesto se praktikovalo. Cenné byly léky, ty si vězni obratně uzmuli a pak s nimi kšeftovali. Kradli však i dozorci. Stalo se, že jeden dozorce manželce přinesl domu pěkný kousek oblečení. Ta v něm dělala parádu, ale jen chvíli: V tom kousku oblečení byla asi blecha nakažená tyfem, kousla ji a mladá paní to nepřežila. V Osvětimi probíhalo i kázeňské řízení s dozorci, kteří ze zavazadel kradli šperky.

Podotýkám, že tábor Osvětim během války rostl, v lednu 1945 ho už hlídalo 4,5 tisíce příslušníků SS, lékařů-členů SS však po celou dobu bylo mezi nimi jen 7-8. To samozřejmě na ty tisíce vězňů nestačilo, na ošetřovnách (V Osvětimi se používalo označení revír) pracovali tedy i lékaři z řad vězňů. Uvěznění lékaři, kteří neměli to štěstí, že by pracovali na ošetřovně, dostávali ponižující práce, třeba vynášet fekálie. Mezi lékaři z řad vězňů bylo mnoho Poláků. Mnozí z nich byli antisemité, nejhorší z nich byl doktor Zenkeller. V Polsku před válkou přestavovali židé asi 11 % obyvatelstva a antisemitismus tam byl dosti silný. V Osvětimi byl i doktor Wladyslaw Fejkiel a ten se snažil na své kolegy působit tak, aby se k židům chovali pěkně.

Lékaři z řad vězňů vytvořili odbojovou skupinu. V rámci této činnost tajně schraňovali dokumenty o tom, co se dělo v lágru. Podařilo se jim získat radiopřijímač, který pocházel ze zavazadla otevřeného v „Kanadě“. Večer se vším utajením poslouchali zprávy ze zahraničního rozhlasu.

Také společně řešili dilema, komu dát léky a komu ne. Měli naprostý nedostatek všech léků a všichni lékaři měli pokušení léčit s nimi své známé a všichni cítili, že to není správné. Otázka byla i v tom, že když má lékař 100 pilulek, zda dát 5 pacientům po 20 tabletkách, což by mohlo stačit na vyléčení, nebo deseti pacientů po deseti tabletkách, což už je riskantní. Například v době. Kdy se rožšířil zápal plic, sulfonamid, který měli k dispozici, stačil pro desetinu nemocných. Došli k závěru: Léky dávat těm nejmladším pacientům, kteří mají největší šanci na přežití.

Před blokem č. 15 byla schránka a do ni vězňové házeli lístky se zprávami. Schránka byla zamčená a dozorce pravidelně vybíral vhozená udání. Lékaři z ošetřovny našli mezi vězni zámečníka, který jim udělal kopii klíče od schránky. Členové odbojné skupiny pak kontrolovali, co kdo na koho práskl. A také ustanovili soudní tribunál, který surovce z řad dozorců a udavače trestal. Tribunál většinou odsuzoval k smrti, hlavně dozorce SS. Doktor Kosztovny pak dal odsouzenému nenápadně na oděv blechy nakažené tyfem. Několik odsouzených dozorců skutečně se nakazilo a nepřežilo. Odsoudili i vězně-práskače. Toho přijali na ošetřovnu a tam ho infikovali jehlou. Když se jim jednou stalo, že po přijetí takového práskače na ošetřovnu přišel dozorce a řekl: „O toho pečujte velmi dobře, ten se musí uzdravit!“ bylo jim jasné, že ho odsoudili správně.

Pokud se vám to zdá nemorální, uvědomte si, že se to dělo v podmínkách koncentračního tábora. Každé ráno byla před každým barákem těla těch, co zemřeli, 10-30 těl na každé hromadě. Denně docházelo k sebevraždám. Jeden vězeň jménem Lazar Moscovici napočítal 20-30 sebevražd denně tím, že se vězeň vrhl na dráty. Většinou ho však dříve, než skočil na dráty zastřelili ze strážní věže, protože každá sebevražda způsobila zkrat, který vyžadoval opravu. Dozorci zuřili, když někdo chtěl udělat sebevraždu. Patrně proto, že dozorci byli přesvědčení, že oni jsou pány nad životem a smrti vězňů, a teď jim onen nešťastník dokázal, že on je pánem svého života. V takovémto prostředí se pak jedná jinak.

Velké dilema měli lékaři při selekci. Selekce se dělala nejen po příjezdu nového transportu, kdy nově přibyvší roztřídili na ty na práci a na ty na likvidaci, ale i jindy, hlavně tehdy, když bylo třeba získat volné prostory. To pak lékař dostal příkaz: „Označte 100 nejslabších!“ nebo něco podobného. Jeden doktor jich vybral jen 30, esesák se naštval a sám jich vybral nikoliv100, ale 200. Na barácích dělali selekce esesáci a byla to nejhorší situace pro vězně, poněvadž věděli, že ten, na koho ukáže, jde do plynu.

Další problém měli lékaři a hlavně lékařky a ošetřovatelky, když zjistili, že nově příchozí ženy jsou těhotné. Většinou je přesvědčovali, aby podstoupily potrat, jinak by po porodu byly zabité i s dítětem.

Několikrát přišla epidemie tyfu s množstvím obětí, doktoři neměli žádné léky. V případě výskytu tyfu posílali esesáci celé ohnisko do plynu. Na tyfus spíše umírali ti silnější než ti špatně živení. Francouzský profesor Robert Weitz, který přežil Osvětim (říjen 1943 až leden 1945), tvrdil, že spíše přežili ti, kteří měli morální sílu než ti fyzicky silní.

Z lékařů členů SS, kteří v Osvětimi působili, není možné pominout Josefa Mengele. Prováděl v Osvětimi i „vědecký výzkum“, který byl spíše projevem jeho sadismu, než zájmu o vědu. Například těhotným ženám krátce před porodem píchnul injekci s bakteriemi tyfu a po porodu vzal novorozenci ze spánkové tepny krev a zkoumal, zda je nakažené tyfem. Mengele projevoval pěkný vztah k cikánským dětem, nosil jim bonbony. A taky hračky, které před tím vzal židovským dětem. Když se však na něho obrátil pracovník jedné univerzity, a řekl mu, že zkoumá případy jedinců, kteří mají každé oko jiné barvy, začal pátrat mezi vězni a narazil na jednu početnou cikánskou rodinu, jejichž několik dětí mělo tuto zvláštnost. Zabil je, vyjmul jim oči a poslal je na fakultu. Stejně tak zabíjel cikánská dvojčata, ty zkoumal sám. Dne 8. října 1943 na svátek Jom Kippur nechal udělat selekci židů v Brezince – několik tisíc jich šlo do plynu. Na svátek Rod Hašana v r. 1944 nechal zabít mnoho židovských dětí.

Lékaři hledali efektivní způsob likvidace židů tak, že by židovskou mládež sterilizovali a pak je nechali pracovat. Byli by užiteční pro Říši a nikdo by je nemusel hlídat. Židovská děvčata sterilizovali ve věku 14 až 16 let zpravidla velmi nešetrným operačním zásahem, chlapce sterilizovali hlavně tak, že jim varlata ozářli silnou dávkou rentgenového záření.

Za užitečný by bylo možné označit výzkum některých preparátů, který dělali na žádost některých farmaceutických firem, a který se týkal jejich vhodného dávkování, V žádném případě však nelze omluvit, jak při tom postupovali. Léky zkoušeli na nemocných, když jich neměli dost, nakazili další vězně a pak na nich zkoušeli léčbu. Hledali, jaká dávka léčí, jaká škodí a jaká je smrtelná. Autor knihy tvrdí, že pracovníci univerzit a farmaceutického průmyslu si po válce oddechli, kdy Mengele zmizel v Latinské Americe a nepodal svědectví o tom, co na jejich žádost prováděl.