Ještě k únoru 1948

Na toto téma bylo v letošním osmičkovém roce napsáno hodně, přesto bych rád přišel i já se svojí troškou do mlýna.

Komunisté šli do boje o převzetí veškeré politické moci velmi odhodlaně a aktivně. Již 12. května 1945 se ve velkém sále pražské Lucerny konalo shromáždění pražských komunistů, na kterém Gottwald řekl: „Když jsme dovedli překonat velké obtíže z minulosti, tak by v tom byl čert, aby naše strana nedovedla využít dobrých podmínek tak, abychom vbrzku dosáhli svých konečných cílů, za které jsme celý život bojovali.“ A s touto razancí komunisté pracovali směrem k převzetí moci. Například zabránili tomu, aby po r. 1945 vznikl ústavní soud.

Jistou ilustrací aktivity komunistů je vedení odborů. Podle Luďka Pachmana, tehdy pilného komunisty (později disidenta) bylo ve vedení odborů 650 sociálních demokratů, 240 komunistů a 200 lidovců a národních socialistů dohromady. Ale těch 240 komunistických vůdců (Pachman byl jedním z nich) dokázalo strhnout iniciativu a například zorganizovat generální stávku v únoru 1948. Většina nekomunistů ve vedení odborů jen na to koukala.

Jiný příklad: Tři strany ve vládě (soc. dem, nár. soc. a lidovci) byly pro přijetí Marshallova plánu, nedokázaly to však prosadit proti komunistům, kteří na příkaz Stalina byli proti.

Demokratické síly se nezmohly na protiofenzivu. Když například tehdejší pražský arcibiskup Josef Beran organizoval setkání křesťanských demokratických sil, všichni představitelé nekatolických církví odmítli účast s odůvodněním, že nechtějí být spojováni s Vatikánem, který je označován jako představitel nejčernější reakce.

Komunisté tehdy každého protivníka nálepkovali slovy: reakcionář, zpátečník, jde proti lidu… a toho se každý bál. Například Jan Masaryk vzal funkci ministra zahraničí v Gottwaldově vládě a zdůvodnil to tím, že „je na straně lidu“. Děsil se toho, že by se o něm řeklo, že jde proti lidu.

V čele obou stran stáli dost oslabení vůdci: Beneš měl slabé zdraví, a také jeho diplomatické schopnosti měly své meze. Uvedu jeden příklad. Hitler chtěl před válkou oslavit obranyschopnost Sovětského svazu. Využil toho, že Stalin je paranoik a nechal vyrobit podvržený dokument dokazující, že největší generálové v čele s náčelníkem generálního štábu Rudé armády Tuchačevským připravují svržení Stalina. Tento dokument Němci podstrčili našemu špionovi. Ten ho předal výše a nakonec ho šéf naší rozvědky předal Benešovi. Beneš ho předal ruskému vyslanci a nakonec podvržený dokument dostal Stalin. Uvěřil mu a všechny nejvyšší velitele armády v čele s Tuchčevským nechal popravit. Když byl Beneš za války v Moskvě podepsat dohodu o poválečné spolupráci, měl jeden den na programu také setkání s ruskými generály. Při přípravě na toto setkání konzultoval s Ludvíkem Svobodou, co jim při setkání řekne. A Svoboda se zděsil, poněvadž Beneš se chtěl pochlubit tím, že pomohl odhalit „zradu“ Tuchačevského. Svoboda mu vysvětlil, ať o tom pomlčí, že si ruští generálové o tom myslí něco úplně jiného.

Gottwald na tom nebyl se zdravím o mnoho lépe. Navíc se Gottwald velmi bál Stalina, věděl, že nepatří mezi Stalinovy oblíbence. Například za celou válku, kdy byl Gottwald v Moskvě, ho Stalin přijal jen jedenkrát.

Nebo jiný příklad: Když naše jednotky spolu s Rudou armádou pronikly Dukelským průsmykem a začaly osvobozovat naši vlast, Gottwald ustanovil skupinu komunistů v čele s Krosnářem, která v osvobozených městech a vesničkách organizovala ustavení národního výboru v čele s komunisty. Když Krosnář se svou skupinou přišel na Podkarpatskou Rus, narazil tam na sovětského poslance Turiance, který tam připravoval připojení Zakarpatské Ukrajiny, jak toto území nazývali Rusové, k Sovětskému svazu. Turianec Krosnařovi řekl, ať zmizí, než ho nechá zavřít. Krosnař se vrátil a hlásil to Gottwaldovi. Gottwald se teprve teď dověděl, že Sověti si přivlastní Podkarpatskou Rus. Vzal to na vědomí a neodvážil se na to nikoho dále ptát.

Únorové převzetí moci však Gottwal měl projednáno Moskvou a Stalin mu přislíbil, že sovětská vojska budou připravena a v případě potřeby podpoří české komunisty. Nevím, zda toto Beneš věděl. Podle mne to alespoň musel tušit, možná při klíčovém jednání mu to naznačil Gottwald. A Beneš opět před přesilou kapituloval.