Cesta do Jižní Koreje, 6. Závěr

Korea byl zastaralý stát, který v roce 1910 okupovalo Japonsko a udělalo si z něho kolonii. Moc se nestaralo o průmyslový rozvoj Koreje, spíše využívalo nerostné bohatství a levnou pracovní sílu.

Po 2SV byla Korea rozdělena podle 38. rovnoběžky na dvě části, Severní a Jižní Koreu. Po 2SV se Japonsko vrhlo na rozvoj průmyslu, a jelikož mělo levnou pracovní sílu, začalo zaplavovat severní Ameriku a západní Evropu svými levnými a kvalitními výrobky. Američtí a západoevropští výrobci nebyli schopni konkurovat, vlády se snažily jim pomoci a zaváděly cla. Moc to nepomohlo. Někteří američtí podnikatelé si tehdy nad svůj psací stůl zavěsili samurajský meč jako symbol japonské hrozby.

Nakonec v průběhu šedesátých let cena pracovní síly v Japonsku vzrostla natolik, že japonské zboží nepředstavovalo už tak velkou hrozbu. V tomto okamžiku však japonští podnikatelé začali budovat firmy v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu a v dalších místech východní Asie, a vlna levného zboží pokračovala. Jen se říkalo, že za ní stojí asijští tygři.

Když v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu a v dalších zemích vzrostly mzdy, podnikatelé začali budovat továrny v Číně, která právě v té době umožnila soukromé podnikání. Nástup levného čínského zboží většina z nás pamatuje. Investoři v Číně postupovali promyšleně: Prvně tam zavedli výrobu hraček. Když to zvládli, začali s textilním průmyslem. U hraček totiž nezávisí na přesnosti a na kvalitě. Když je hračka o centimetr větší či když se za půl roku pokazí, nikdo to nereklamuje. U textilních výrobků již závisí na kvalitě, ale s přesností to není tak zlé: Když je halenka o milimetr delší, nevadí. Tak se Číňané postupně naučili kvalitě a přesnosti, dnes již zvládají veškerou výrobu. Možná si vzpomenete na vtip, který se někdy před 20 léty vyprávěl: Na štědrý večer se malý Tomášek raduje z dárků a zeptá se: „Tatínku, kde žije Ježíšek?“ – „Když se podívám na tvoje hračky, a ne maminčinu halenku a svetřík, tak soudím, že v Číně“. No, dneska už se výroba textilu přesouvá z Číny, kde roste cena pracovní síly, do Indie a Pákistánu.

V Jižní Koreji vyrostly i loděnice. Již v úvodu jsem se zmínil, že ty se staví v místech s levnou pracovní silou. Jednu takovou loděnici jsem v Jižní Koreji navštívil. Stavěli tam velké zaoceánské lodě. „Na tomto místě byla před 10 lety jen malá rybářská vesnice,“ řekli nám. Zajímala mě především motorárna. Níže jsou dva obrázky překopírované z prospektu.

Montáž lodního motoru – ukládání klikového hřídele (převzato z prospektu)

Hotový lodní 14-válcový motor v montovně (převzato z prospektu)

A vybudovali tam mnoho dalších velikých závodů. Jižní Korea je jednou z pěti zemí, která je schopna stavět dnešní jaderné elektrárny. Ty jsou dnes konstruovány tak, aby se minimalizoval počet svarů na kritických zařízeních. Tlaková nádoba reaktoru se svařuje z několika málo dílů, které byly vykovány z ingotů o hmotnosti větší než 500 tun. Shodou okolností je jihokorejská firma KHNP na nejlepší cestě, aby na jaře podepsala kontrakt na dodávku jaderných bloků k nám. Při výrobě tlakové nádoby reaktoru pro Temelín jsme si vystačili s ingoty 230 tun, to bylo maximum našich možností.

Lodní program samozřejmě měli zvládnutý i Japonci, tento sortiment dodávala například firma Kobe, od nás však ty výrobky byly levnější. A pak se vynořila čínská konkurence. Zvládla přesnou výrobu velkých dílů a vytlačila nás. Byla to jedna z příčin krachu firmy Vítkovice.

Zdálo by se, že v dnešním globalizovaném světě, kde není problém dopravit levnější zboží na druhý konec světa, dojde brzy k vyrovnání rozdílů mezi zeměmi, zaostalé země se během 20 let dostanou ne úroveň vysoce vyvinutých. V případě Jižní Koreje a Tchaj-wanu to tak skutečně fungovalo. V případě Latinské Ameriky, kam americké firmy přenášejí svoji výrobu už celá desetiletí, tomu tak není nebo možná tento proces probíhá velmi pomalu. Proč tomu tak je, neumím vysvětlit.