Cesta do Jižní Koreje 5. Procházka po lese

Mám poslední volný půlden před odjezdem. Co s ním? Navštívit lázně? V Pusanu vyvěrají léčivé prameny. Nebo navštívit památník bojů v Korejské válce?

Rozhodl jsem se pro návštěvu lesa. Narodil jsem se totiž a vyrostl jsem v malé osadě na Českomoravské vysočině. Kolem byly lesy, v létě jsme chodili na borůvky, maliny ostružiny a houby, býval jsem v lese každý den. Už léta žiji ve městě, ale pokud je to možné, rád se do lesa podívám i dnes a v zahraničí jsem zvědavý, jaké tam jsou lesy. Každá oblast má něco specifického. Když mě před dvěma lety vnuk zval na svou promoci v Cambridge, ptal se mě, co bych tam chtěl vidět. Řekl jsem, že rád bych se prošel po lese. Zklamal mně. Řekl, že má okolí projeté na kole a že v okruhu 30 km kolem Cabridge žádný les není. Prošli jsme tedy parky ve městě, i to bylo zajímavé, bylo tam mnoho cizokrajných stromů. Doktorát dělá v Oxfordu, už mi hlásil, že tam je les v dosahu. Bude končit za dva roky, ale já ve svém věku už si netroufám dělat plány dva roky dopředu.

Kdysi jsem byl na služební cestě v Moskvě a zajel jsem si do Zagorska (dnes se to město asi 70 km od Moskvy jmenuje Sergijiv Posad), kde byl i za komunizmu zachovaný klášterní komplex. Ono to bylo už za hranicemi Moskvy, vlastně jsem tam nesměl, protože jsem měl povolený pobyt jenom v Moskvě. Ve výzkumném ústavu, kde jsem měl služební jednání, mi řekli, že se to nekontroluje, že tam mohu vlakem zajet, když tam nebudu nocovat. Kdybych tam nocoval, problém by byl. Na recepci v hotelu by si všimli, že tam nemám povolený pobyt. Cestou tam vlak projížděl krásným lesem. Zhruba každých 5 kilometrů byla zastávka. Zítra si tam opět zajedu, vystoupím na zastávce u lesa, 5 km půjdu lesem a na další zastávce nastoupím do vlaku nazpět do Moskvy, naplánoval jsem si to. Druhý den dopoledne jsem ve výzkumáku svěřil svůj plán ruským kolegům. „Nedělej to, je to nebezpečné, můžeš někoho potkat!“ důrazně mě varovali. Dbám na doporučení druhých a procházku lesem jsem oželel.

Když jsem byl o několik let později služebně v Měždurečensku na Sibiři, viděl jsem, že v dohledu začíná tajga. Ptal jsem se místních, zda bych se tam mohl vypravit. Byl jsem překvapen, že mi řekli, že je to bez problémů možné. „A zvířata – medvěd, vlk – to mi nehrozí?“ ptal jsem se nedůvěřivě. Řekli mi, že vlk a medvěd nejsou nebezpeční, nebezpečné že je jedno zvíře, jehož název jsem rusky neznal, nevím, které měli na mysli. Ubezpečili mne, že když ujdu dva, tři kilometry, hlouběji se nedostanu, že mi nic nehrozí. Kolega, který tam byl se mnou, se pro takovou vyjížďku taky nadchnul. Od správce hotelu jsme si vypůjčili dvoje běžky, protože to bylo počátkem prosince a všude byla silná vrstva sněhu, a vyrazili jsme. Cestou k tajze jsme museli minout malou vesničku. Spatřil nás jeden vesničan, vyběhl k nám, ptal se, odkud jsme, když slyšel, že z Československa, zajiskřily mu oči, zval nás dále, že na konci války byl v Praze, že má vodku, popovídáme. Byl velmi smutný, když jsme odmítli. Cesta tajgou byla příjemná. Byl to jen řídký les, spíše větší skupiny stromů a mezi nimi volný prostor. A ty stromy, které Rusové nazývají kedry, (ale já myslím, že to byly limby,) působily skutečně impozantně.

V Pusanu jsem si prohlédl mapu a vybral jsem si nejbližší kopec porostlý lesem. Na mapě byla uprostřed lesa plocha vybarvená šedě. Nevěděl jsem, co to znamená a nepídil jsem se po tom. Město sahalo až těsně k tomu kopci, usoudil jsem, že netřeba s místními konzultovat vhodnost této vycházky a vyrazil jsem.

Poslední budova před lesem byl buddhistický klášter. Když jsem ho obcházel, dostal jsem se mezi malé kopečky porostlé metrovými kopřivami. Po chvíli mi došlo, že jsou to hroby. Ten hřbitov byl těsně u kláštera a nebyl oplocený. Z kláštera mě podezíravě sledoval jeden mnich. Vycouval jsem a hřbitov jsem obcházel obloukem.

V jednom místě byla tráva posekaná, asi jsou to čerstvé mohyly, usoudil jsem. Ty starší mohyly byly hodně zarostlé.

Les byl z 90% tvořen borovicemi, zbylých 10% byly listnáče, ale bylo jich mnoho druhů, určitě několik desítek, žádný jsem však nedokázal pojmenovat. Všechny stromy byly menší než 10 metrů. Prohlížel jsem stromy v okolí a nevěnoval pozornost cestě přede mnou. Najednou jsem stál před závorou, za ní byla kasárna, u závory stál voják a sundával z ramene karabinu. Udělal jsem čelem vzad a rychle spěchal nazpět. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že voják má zbraň zase na rameně. Oddechl jsem si, ale neodvážil jsem se vyfotografovat si ty stromy.