Cesta do Jižní Koreje 4. Lidi

Vadila mi tam jedna věc: Korejci jako všichni šikmoocí mají při řeči nehybný obličej. Nevím, zda jim chybí lícní svaly či zda je nepoužívají.

Člověk jim nerozumí a ani podle výrazu obličeje nepozná, zda jsou spokojeni nebo rozladěni, zda chápou, co po nich chcete, nebo zda neví, o co jde. Naproti tomu v USA se mi zdálo, z výrazu obličeje lze vyčíst náladu a záměry mluvčího. Vykládal jsem si to tím, že v USA byla v minulosti a do určité míry je i dnes směsice přistěhovalců, kteří si nerozumějí. Pomáhají se tam tedy výrazy obličeje, což hodně usnadňuje komunikaci. V Koreji mi toto chybělo. Na druhé straně jejich řeč má různé intonace, jen jsem nevěděl, co která intonace značí. Když jsem se připravoval na cestu, zjistil jsem, že ve slovníku korejštiny je u některých slov v závorce písmeno r. Toto písmeno se vyslovuje při zdůraznění nebo v rozčilení, jinak se vynechává. Vyslovují ho v hrdle, skoro to nahání hrůzu, když ho začnou používat.

Lidé se zdraví úklonou, ruku podávají pouze cizincům. Byl jsem v katolickém kostele na mši. Při pozdravení pokoje si lidé nepodávali ruku, i zde používali úklonu. Mladší se postaví před staršího, aby byli v jeho zorném poli, ukloní se a jdou se postavit před další starší osobu.

Obrázky začnu od dětí.

Nejmenší děti nosí maminky na prsou. Ulice ve starém městě byly tak přeplněné, že se tam kočárek nevešel. Větší děti nosily maminky v šátku na zádech. A to i v moderních čtvtích, kde je na ulicích místa dost.

Šel jsem po sídlišti, zaujaly mne děti, které si tam hrály. Zamířil jsem k nim, abych si je vyfotil. Začaly pištět, holčičky se ukrývaly za kluky, a když jsem vytáhl foťák, utekly. Při opakovaném pokusu jsem zjistil, že děvčata se schovávají za kluky vždy, u nás je tomu naopak. Naši kluci předškolního věku jsou bázlivější než děvčata. Příčina mi není jasná.

Pouze jeden kluk zůstal u houpačky, ostatní děti utekly, když mě uviděly. Asi hřmotný chlap s velkým nosem byl pro ně velký strašák. Zkusil jsem to na dalším hřišti. Fakt, děvčata se skrývala za kluky.

Jak jsem se přibližoval k těmto třem klukům, tak ten větší se na mne smál a dva menší mne pozorovali s obavami.

U malého domku si hrály tři děti. Když jsem se blížil s fotoaparátem, děti začaly křičet a z domku se ozvalo výhružné nadávání a vzápětí vyběhla rozčilená žena, a když viděla, že stojím na ulici s fotoaparátem, pochopila, o co šlo. Začala se omlouvat, stále se ukláněla a přidržela děti, abych si mohl udělat snímek. Pak mě pozvala do bytu a stále něco vykládala. Snažil jsem se gesty naznačit, že se omlouvám já. V bytě neměli židle, seděli na polštářích.

Některé děti měly školní uniformy.

Vedle hotelu byla škola, asi střední, navštěvovaly ji spíše větší děti. Na oknech bylo napsáno číslo třídy, na fotce to není vidět. To kdyby vyletěl z okna ohryzek, aby bylo jasné, ze které třídy ho vyhodil nějaký žák. Děti však byly velmi ukázněné, žádné odpadky jsem u školy neviděl.

Jeden den se ze školy vyrojily děti a šly s učiteli na pláž.

Na pláži udělali kroužky a učili se. Šel jsem kolem jednoho kroužku, kde měli hodinu angličtiny.

Pak jsem uviděl svatbu. Posuňkem jsem požádal o svolení k provedení snímku. Nevěsta se ženichem mi ochotně zapózovali. Nevěsta měla v ruce malou bílou kytičku, ženich měl v ruce větší červenou.

Jednou jsem šel kolem fotografického salonu. Ve výloze byly vystavené fotografie ze svateb, ženiši na těch fotkách měli taky kytice. Zkrátka kytky se tam používají více než u nás.

Na závěrečnou večeři přišli inženýři s manželkami. Tři se blížili k šedesátce, jejich manželky měly tradiční šaty, čtvrtý byl mladší, jeho paní měla evropské večerní šaty. Ti starší měli černé vlasy a tváře bez vrásek. Jak to dělají, nevím. Že by to, že při řeči mají kožený obličej, způsobovalo to, že se jim nedělají vrásky? Ta šedá hlava v pozadí je nějaký Evropan. Na druhou stranu se mi zdálo, že tam nosí brýle vyšší procento lidí než u nás. Dokonce i mezi studeny bylo dost obrýlených.