Boží trest?

Jižní Moravu zasálo tornádo, Slovensko taky, sousední Německo a další země postihly záplavy. Několikrát jsem narazil na názor: Bůh je (nás) trestá za…

Jen bych k tomu chtěl dodat, že snad všichni teologové říkají: Při vysvětlování kteréhokoliv jevu hledejme nejdříve v řádu přirozeném. Použijme doporučený postup i v tomto případě. Snad si mnozí z nás vzpomenou, že před 30 lety, kdy zesílilo varování proti vypouštění skleníkových plynů, byly uváděny hrozby, které to přináší. Především zvyšování průměrné teploty, které má řadu nepříznivých důsledků. Mezi nimi bylo i jmenováno vyšší nebezpečí výskytu extremních výkyvů počasí. Ne všichni lidé toto varování brali vážně, někteří, například prezident Klaus, se tomuto varování vysmívali.

Stejně tak, pokud je například někomu diagnostikována rakovina plic, by měl postižený postupovat stejně. Neměl by tedy se tázat: „Za co mě Bůh trestá?“. Ale měl by si říci: „Kouřil jsem, mohu si za to sám.“

Zdálo by se, že je to logické. Mnohokrát jsem byl překvapen, že nikoliv. Měl jsem spolupracovníka kuřáka. Před padesátkou začal mít potíže se srdcem, po padesátce přišel první infarkt. Po skončení nemocenské přiběhl za mnou s provokativní otázkou: „Je Bůh spravedlivý, když na mne poslal infarkt?“ Dost mne to překvapilo, nikdy se neprojevoval jako věřící, spíše naopak. Byl to velký sukničkář. Řekl jsem mu mírným hlasem (abych mu nezvýšil krevní tlak): „Karle, ty jsi léta kouřil.“ – „“Ale sportoval jsem! Kdežto Honza taky kouří, nesportuje, má skoro šedesát a infarkt nedostal!“ Karel přitom v rámci pracovních povinností měřil vlastnosti oceli a změřené hodnoty statisticky zpracovával, poněvadž měly rozptyl. Měl jsem na jazyku argument, že příchod infarktu má podobný rozptyl, ale usoudil jsem, že bych ho neměl rozčilovat.

Zajímavé je, že snad všichni, kterým lékař oznámí závažnou diagnózu, jsou naštvaní a mají pocit nespravedlnosti, a to i ti, kteří nejsou věřící a vlastně neví, na koho jsou naštvaní. Zdá se mi, že nevěřící by měl uvažovat takto: Jsem shluk atomů, který vznikl v podstatě náhodou a je do značné míry věcí náhody, kdy zase zanikne. Tečka. Co na tom řešit více? Ti hlouběji věřící, když je postihne něco závažného, to samozřejmě také rozebírají, ale jaksi intimně a jen těm nejbližším se někdy svěří, k čemu došli. Mnozí si třeba uvědomí, že v návalu práce a povinností jaksi nestihal svým blízkým, počínaje manželkou, dávat najevo, co pro něho znamenají, a rozhodnou se, že alespoň v čase, který mu zbývá, to trochu napraví. Slyšel jsem příběh menšího podnikatele, který připravoval rozšíření svého podniku. Začal pociťovat nějaké zdravotní potíže, ale neměl čas se tím zabývat. Nemohl chodit po vyšetřeních, když bylo třeba vyřídit tolik věcí. Až ho to přinutilo a musel jít. „Rakovina a přišel jste pozdě.“ Řekl mu doktor, když se domáhal, že chce slyšet plnou pravdu. A onen podnikatel taky začal uvažovat a rozhodl se změnit plány. Podle původního záměru chtěl prvně rozšířit svůj podnik a pak pro rodinu pořídit lepší bydlení. Změnil plány a rozhodl se prvně pro rodinu zajistit lepší bydlení. Stihl to. Zemřel krátce po kolaudaci nového domku.