Italské pláže: Bolkestein, nebo Frankenstein? Brusel vypouští monstrum

Ursula vypouští Bolkesteinovo monstrum: Itálie musí v roce 2027 vydražit tisíce rodinných pláží, provozovatelé přijdou o vybudovaný majetek, léta práce i investice. Rodiny, které sem chodí po generace, ať jdou. Příběh jedné pláže.

Letní sezona na italských plážích před několika dny prakticky skončila. Většina zařízení má provoz do 30. září; některá pokračují ještě týden či dva, podle počasí a v omezeném režimu. Je tedy čas na ohlédnutí — a já se k němu po návratu do Čech dostávám s pocitem, že letos bylo o čem přemýšlet víc než jindy. Letní sezony totiž trávím již šestatřicet let ve Versilii, tedy na toskánském pobřeží, ve Forte dei Marmi a okolí. Nepíšu tedy o italských plážích z titulků, ale z písku, nebo spíše z plážového lehátka. Svůj pohled nikomu nevnucuji; nabízím jej jako příspěvek k věci, o níž se v českých médiích v posledních měsících psalo mnoho, ale ne vždy přesně. A protože se o osudu tisíců italských rodin dnes rozhoduje v Bruselu, považuji za potřebné říci nahlas, co se na těch plážích doopravdy děje a co jim hrozí.

Proč o tom psát pro české čtenáře, když se to Česka netýká? Zčásti proto, že na italské pláže jezdí každé léto i mnoho Čechů a stojí za to vědět, co se ve stínu slunečníků odehrává. Především ale proto, že italské pláže jsou učebnicovým příkladem toho, jak Evropská komise zachází s členským státem: zasahuje do jeho vnitřních věcí a ničí hodnoty, které vyrostly zdola a které nedokáže nahradit. Co dnes dělá Itálii, může zítra udělat komukoli — a změnit to lze jen tam, kde se rozhoduje o složení Evropského parlamentu, a tím i Komise: v příštích eurovolbách.

Oč jde

Na italském pobřeží stojí přes sedm tisíc plážových zařízení, převážně rodinných. Fungují po desetiletí na základě koncesí od státu: provozovatel dostane úsek veřejné pláže, postaví na něm kabiny, sprchy, bar či restauraci, případně i bazén pro děti, zajistí plavčíka a úklid a hostům pronajímá slunečníky a lehátka. Koncese stát po léta prodlužoval ze zákona, v roce 2018 rovnou až do roku 2033. Do toho vstoupila Evropská komise se směrnicí o službách z roku 2006, zvanou po komisaři Bolkesteinovi: kde je přírodní zdroj vzácný, nesmí se povolení k jeho využívání prodlužovat, nýbrž musí se o ně soutěžit s kýmkoli, kdo se přihlásí. A Komise trvá na tom, že italské pobřeží vzácné je. Řeč je o zemi, která je od Alp po Sicílii jedním poloostrovem a dvěma velkými ostrovy, má zhruba 8 000 kilometrů pobřeží, z toho přes 3 300 kilometrů pláží, a 15 z jejích 20 regionů leží u moře. Po letech sporů a dvou řízeních pro porušení unijního práva Itálie ustoupila: soutěže mají být zahájeny nejpozději do 30. června 2027 a dosavadní provozovatelé v nich mohou o svou pláž přijít. O tom, co jim v takovém případě zůstane, se dnes vede spor mezi Římem a Bruselem — a Komise stojí důsledně na straně co nejmenší náhrady. Jak to vypadá zblízka, ukazuje jedna pláž v Tonfanu.

Bagno Antonio

V Tonfanu, části Marina di Pietrasanta, stojí Bagno Antonio. V roce 1938, ještě před válkou, nabídl starosta Pietrasanty dědečkovi mého kamaráda Flavia Lupoliho kousek pláže — třicet metrů — s tím, že by sem jednou mohl přijít turismus. Byl to vizionář: Versilie dnes žije především z cestovního ruchu. Mramor a další odvětví tu zůstávají, ale turismus je v tomto pásu pobřeží odvětvím číslo jedna — jen za prvních jedenáct měsíců roku 2025 tu bylo napočítáno přes tři miliony turistických přenocování. Slunečníky tehdy nebyly; stín dávaly trojúhelníkové plachty napnuté na tyčích, ušité doma z prostěradel. Pláž pak převzal otec, který přestavěl budovu, postavil bazén a kabiny se sprchou a začal budovat restauraci. Když onemocněl, nechal Flavio své zaměstnání a přišel na pláž natrvalo. Přistavěl další kabiny, předělal terasu, nahradil provizorní zábradlí bezpečným a restauraci rozšířil tak, že dnes dává práci patnácti až dvaceti lidem. V budově, jejíž základ tvoří kabiny a nad nimi terasa, také bydlí. Jiný dům nemá.

„Financoval jsem to z vlastních peněz, které jsem si vydělal za dvacet let ve svém původním zaměstnání,“ řekl mi. „Kdybych dnes o koncesi přišel, ztratil bych všechno, co jsem si za těch dvacet let vydělal, i práci, kterou jsem odvedl tady — a navíc i dům, protože jiný dům než tenhle nemám.“ A o Bruselu: „Evropa by měla rozpoznat, kdo na pláži dělá čistý byznys — a naproti tomu kdo na ní vyrostl a kdo do takové práce vždycky dával srdce.“ Celý rozhovor přinesu v pokračování tohoto článku.

Nervózní nejsou jen provozovatelé. Většinu slunečníků a kabin v Bagno Antonio mají celou sezonu pronajaté stálé rodiny; některé sem chodí od druhé světové války, po celé generace. Babičky, které sem chodily jako mladé dívky, sem dnes vodí vnoučata. Rodiny se znají, sdílejí své příběhy, přátelí se a na začátku léta se na sebe těší. Zbytek kapacity zaplní turisté na týden či víkend. Taková pláž není služba, ale komunita, a v Itálii je to sociokulturní jev s vlastní tradicí. Letos na konci sezony to Flavio pocítil doslova: „Dlouholetí hosté mě zastavovali všichni do jednoho: ‚Flavio, snad to nebude tak, že tu příští rok nebudeš? Bojuj, snaž se tu zůstat.‘“ Otázka, kterou si dnes kladou, je prostá: co z toho zbude, až úsek pláže vyhraje někdo, kdo tu nikoho nezná?

Co Brusel vlastně chce — a co nechce

Teď trocha pořádku, protože právě v tomto bodě se chybuje. Bolkesteinova směrnice požaduje, aby povolení k využívání vzácného přírodního zdroje bylo přidělováno v nestranném a transparentním řízení. Neříká nic o tom, kolik pláží má být volných, a „pláže zdarma“ nenařizuje. Sama Evropská komise již dříve potvrdila, že žádná kvóta volných pláží z unijního práva neplyne. Titulky tvrdící, že EU nařídila pustit turisty na rezervované pláže, jsou tedy nesmysl, a demolice plážových klubů v Ostii, o nichž psala i česká média, provedla římská radnice na pozemcích zabavených kvůli nepovoleným stavbám a dalším deliktům — ne na pokyn z Bruselu.

To však Komisi neomlouvá. Právě naopak: v tom, co skutečně chce, jde dál, než jí náleží.

Papežštější než soud

Letos v létě, 10. července 2026, vydal Soudní dvůr Evropské unie usnesení ve věci C-574/25. Potvrdil v něm, že o tom, zda je pobřeží vzácným zdrojem, a zda tedy vůbec vzniká povinnost soutěže, rozhoduje příslušný vnitrostátní orgán pod kontrolou vnitrostátního soudu, a že členské státy mají při volbě kritérií určitý prostor pro uvážení, klidně i celostátně.

Itálie takové posouzení provedla: celostátní mapování z roku 2023 dospělo k závěru, že pobřeží vzácné není. A Komise? Mapování odmítá jako nepřiléhavé. Instituce, která má dohlížet na dodržování unijního práva, tak upírá členskému státu pravomoc, kterou mu přiznává sám Soudní dvůr. Soudci v Lucemburku řeknou „rozhodněte vy“, úředníci v Bruselu odpovědí „rozhodněte, ale jen tak, jak chceme my“. Tomu se neříká dohled nad právem. Tomu se říká poručníkování. A je to víc než poručníkování: je to nepřiměřený zásah do vnitřních věcí svrchovaného státu. O tom, zda je toskánské pobřeží vzácné, má podle Soudního dvora rozhodnout Itálie — a Komise jí to rozhodnutí bere z rukou jen proto, že se jí nelíbí výsledek. Unie, která takto zachází s členským státem, nehájí právo. Hájí svou moc.

Stát slíbil, Brusel škrtá

Připomeňme: italský stát po léta zákonem prodlužoval koncese, v roce 2018 rovnou až do konce roku 2033. Kdo si v té době vzal úvěr na výstavbu nebo rekonstrukci bazénu či restaurace, jednal v důvěře v platný zákon. Takové legitimní očekávání nevzniklo z ničeho: vyvolal je stát. Když se pak italská vláda pokusila důsledky vlastní politiky zmírnit a odcházejícím provozovatelům přiznat náhradu, Komise v dopisech z července a října 2025 její návrh odmítla. Brusel tedy nejprve donutil Řím soutěže vypsat a pak mu zakázal zmírnit škody, které tím sám způsobí. Náhrada podle Komise smí pokrýt nejvýše dosud neodepsané investice do nemovitých staveb; hodnotu podniku, movitý a nehmotný majetek vylučuje.

Zastavme se u toho, co to znamená. Hodnota podniku není abstrakce. Jsou to desítky let práce, dobré jméno, stálí hosté, kteří si slunečník předplácejí na celou sezonu. To vše nový koncesionář převezme spolu s pískem, a to zadarmo. Slunečníky a lehátka si sice odcházející provozovatel smí odvézt — ale kam? Jinde než na pláži jsou bezcenné. Kdo tvrdí, že tím je věc spravedlivě vyřešena, nikdy nemusel prodávat tři sta použitých lehátek. A kabiny, terasa, restaurace, všechno, co je spojené se zemí? To podle italského zákoníku o plavbě z roku 1942 připadne po skončení koncese státu bez jakékoli náhrady, nestanoví-li koncesní listina jinak. Soudní dvůr v roce 2024 potvrdil, že unijní právo tomu nebrání.

Jak to má vypadat v praxi, ukázal koncem září návrh celostátního vzorového zadání soutěží, který připravilo italské ministerstvo infrastruktury. Soutěže mají být zahájeny nejpozději do 30. června 2027 a náhrada odcházejícímu provozovateli má pokrýt jen to, co z jeho investic nebylo ke dni skončení koncese dosud odepsáno, a k tomu přiměřený výnos z investic uskutečněných v posledních pěti letech. Bazén postavil ještě Flaviův otec. Dědeček začal v roce 1938. Z pohledu navrhovaného zadání je to všechno nula: co je účetně odepsáno, jako by nebylo, a výnos se přiznává nejvýš pět let zpátky a dál ne. Téměř devadesátiletá historie jako by nebyla. Doložit to neumím, a tak to říkám jako domněnku, byť realistickou: investice takového rozsahu si řada provozovatelů sotva pořídila jen z tržeb nebo z úspor. Kde si na ně půjčili, zůstane jim po zániku koncese dluh, zatímco stavba, na kterou byl vzat, připadne státu.

A je tu otázka, na kterou dnes nezná odpověď ani Flavio sám: zda mu za obytnou část budovy, v níž žije a jinou nemá, vůbec něco náleží. Komise připouští náhradu jen za stavby nezbytné pro poskytování služby. Je domov správce pláže takovou stavbou? Nikdo mu to neřekl. Provozovatel, který má přijít o střechu nad hlavou, se nedozví ani to, zda za ni dostane zůstatkovou účetní hodnotu zdí svého jediného obydlí.

A ještě jedna věc stojí za připomenutí. Italský zákon o hospodářské soutěži z roku 2022 výslovně ukládal, aby se při zadávání koncesí přiměřeně přihlíželo k investicím, k hodnotě podniku i k hmotnému a nehmotnému majetku dosavadního provozovatele. Komise proti němu nic nenamítla. Námitky vznesla až vůči prováděcímu dekretu k nové úpravě z roku 2024, kterou Řím přijal po předchozí dohodě s Bruselem. Z řad italských plážových svazů to zaznělo trefně: buď je prováděcí dekret v souladu se zákonem, na němž se Řím s Komisí dohodl, a pak Komise popírá, co sama odsouhlasila; anebo není, a pak je nezákonný a Komisi do toho nic není. Měnit pravidla uprostřed hry je v každém sportu důvodem k diskvalifikaci. V Bruselu je to zřejmě pracovní metoda. Brusel zjevně nerespektuje esenciální pravidla fair play.

Že to jde i jinak, ukazuje sama Itálie, a to v odvětví lyžařských areálů. Když v roce 2021 zpřísnila pravidla bezpečnosti na sjezdových tratích (legislativní dekret č. 40/2021) a uložila provozovatelům lyžařských areálů nové povinnosti, a tedy i nové náklady, nenechala je v tom samotné. Tentýž předpis dal držitelům koncesí právo žádat o přepracování koncesní smlouvy, včetně prodloužení její doby, aby mohli vyšší náklady postupně pokrýt, investice plně odepsat a splatit úvěry, které si na ně vzali; a pokud dohoda nevznikne, náleží jim náhrada hodnoty staveb po odečtení odpisů. Zároveň ponechal v platnosti státní financování opatření k zabezpečení lyžařských areálů podle staršího zákona. Italský zákonodárce tak provozovatelům zaručil nástroje, jak náklady, které jim sám uložil, pokrýt. To je poctivý princip: kdo po podnikateli žádá oběť ve veřejném zájmu, nese i část jejích nákladů. Na plážích se tentýž stát, pod tlakem Bruselu, chystá postupovat přesně opačně.

Chce-li Komise trvat na tom, že nový koncesionář nesmí být zatížen, budiž. Pak ať náhradu nese ten, kdo změnu vynucuje. Kdo poroučí, ať platí.

Jedna šablona pro celou Evropu

V Itálii jde o 12 166 plážových koncesí, 7 244 plážových zařízení a přes šedesát tisíc zaměstnanců, převážně v rodinných podnicích. Žádný jiný členský stát nemá nic srovnatelného. Pravidlo vnitřního trhu, napsané pro obecné služby, však Komise uplatňuje paušálně, jako by šlo o povolení k provozu trafiky. Z nesouměřitelných dílů — plážové kabiny v Tonfanu, trafika v Tallinnu, kadeřnictví v Kolíně — sešívá jedno monstrum a diví se, že se ho lidé bojí. Nerozlišuje, neposuzuje jednotlivé případy, nepočítá s tím, že italská pláž je výsledkem práce celých generací. Tyto výsledky a hodnoty zřetelně a bezostyšně znevažuje a bez zábran na ně plive. Výsledkem není spravedlnost, ale nivelizace, která poškozuje členský stát, jemuž má Unie sloužit. Nivelizace je jen úřední slovo pro buldozer: srovná se zemí, co po generace rostlo, a říká tomu rovné podmínky.

Protože italské bagno — tak se tu říká plážovému zařízení, doslova „lázně“ — není provozovna. Je to instituce. Italská rodina má „svou“ pláž tak, jako má svou farnost nebo svůj bar na náměstí: tutéž kabinu, tentýž slunečník, tytéž sousedy po léta, děti, které tu vyrůstají s dětmi od vedlejšího slunečníku, a provozovatele, který zná všechny jménem. Léto se v Itálii neodehrává na pláži, odehrává se v bagnu — a to je národní tradice stará víc než století, kulturní fenomén, který patří k zemi stejně jako espresso u pultu. Je to celospolečenská hodnota, ne služba, a žádný stát si ji nevymyslel na úřadě; vyrostla sama, zdola, z lidí. Právě tohle Komise svou šablonou ruší. A je to řízená destrukce společenské struktury svrchovaného státu: řízená proto, že Komise přesně ví, co prosazuje, a prosazuje to proti výslovné vůli italského státu i proti výkladu vlastního Soudního dvora; destrukce proto, že to, co takto zanikne, se už nevrátí. Tradici nelze vysoutěžit zpátky. Kdo ničí to, co nedokáže nahradit, nechrání trh. Rozvrací společnost členského státu a říká tomu hospodářská soutěž.

Unie totiž není vrchností nad členskými státy, nýbrž jejich výtvorem. Podle Smlouvy o Evropské unii jedná pouze v mezích pravomocí, které jí státy svěřily; v jádru je tedy servisní organizací svých členů. A kdo má sloužit, nemá poroučet. Pikantní přitom je, že cestovní ruch patří podle Smluv mezi oblasti, v nichž smí Unie členské státy jen podporovat a doplňovat. Na italské pláže tedy Brusel nedosáhl přímo, ale oklikou, přes pravidla vnitřního trhu. Kde mu Smlouvy zavřely dveře, vlezl oknem.

Připomenout lze i to, jak nerovně Brusel měřil. Španělsko v roce 2013 prodloužilo koncese bez jakékoli soutěže až na 75 let — a Komise ústy své tehdejší místopředsedkyně Viviane Redingové ohlášenou reformu v srpnu 2012 veřejně uvítala. Itálie byla mezitím dvakrát v řízení o porušení povinnosti. Komise sice později zakročila i proti Španělsku a Portugalsku, ale deset let dvojího metru už nikdo nevrátí.

Kdo na tom vydělá

Ve Forte dei Marmi už dnes podle italského tisku změnila majitele zhruba třetina plážových zařízení. Kupují ruští a arabští investoři, finanční fondy i velké italské podnikatelské rodiny. Děje se to soukromými prodeji, ne soutěžemi — ale děje se to v atmosféře nejistoty, kterou dlouholetý spor s Bruselem vytváří. Rodina, která neví, zda bude za rok ještě provozovat svou pláž, prodává, dokud její podnik má ještě nějakou rozumnou cenu. A soutěž, v níž by rozhodovala hlavně nabídnutá cena, by kapitálově silné hráče zvýhodnila ještě víc. Jak budou soutěže nakonec nastaveny, přitom nikdo neví: vzorové zadání je zatím jen návrh, který se dál upravuje, a provozovatelé mají soutěžit o svou existenci podle pravidel, která ještě neexistují. Flavio to říká bez obalu: všechny své peníze vložil za ta léta do rekonstrukcí a nemá sílu postavit se nějaké skupině, „nebo i jen jednotlivci, který má trochu vlastních peněz“. To není soutěž, ale formalita.

Komu nakonec poslouží pravidlo, které z pláže vytlačí rodinu a nahradí ji tím, kdo zaplatí víc? A nestojí za neústupností, s níž Brusel na soutěžích trvá, i zájem těch, kdo mají kapitálu nazbyt a kdo si na italské pobřeží brousí zuby? A neocitá se tak úřednická vrchnost, která by měla hájit zájmy Evropanů, sama v područí těch, kdo si umějí zjednat sluch? Doložit to nemohu a netvrdím to. Ale kdo si pamatuje korupční aféru Qatargate, která v roce 2022 otřásla Evropským parlamentem, ten ví, že otázka, kdo v Bruselu komu naslouchá, není projevem paranoie, nýbrž občanské opatrnosti.

Placená pláž není zločin

Italský model nabízí volbu: dražší zařízení, levnější zařízení i volnou pláž. Kdo chce, zaplatí za lehátko, plavčíka, sprchu a čistotu; kdo nechce, nemusí. Soukromá zařízení ze zákona zajišťují plavčíky a úklid svěřeného úseku, tedy bezpečnost a kultivované prostředí, které by jinak musela platit obec. Cena reguluje obsazenost a financuje služby.

Brusel by si měl připomenout ještě jednu věc: trh nevzniká tím, že úředník sepíše zadávací podmínky, stanoví bodovací kritéria, zastropuje náhrady a rozhodne, kdo smí na pláž. To není volný trh, to je jeho byrokratická napodobenina. Skutečný trh na italských plážích dávno funguje. Každé léto se na něm rozhodují miliony hostů, kteří hlasují nohama i peněženkou, a provozovatel, který nenabídne kvalitu za rozumnou cenu, o ně přijde. Takový trh však potřebuje to, co mu Komise upírá: stabilní pravidla a jistotu, že investice nebude zítra zmařena rozhodnutím z kanceláře vzdálené tisíc kilometrů. Kde podnikatel nemůže plánovat na dvacet let dopředu, nestaví bazény, ale bojí se. Každý pokus řídit shora to, co zdola funguje, končí stejně: méně svobody, méně investic a víc úředníků. Kdo zná místní poměry, rozhodne lépe než ten, kdo je zná jen z tabulek. To není nostalgie, ale stará zkušenost, na níž stojí pravicové myšlení od Edmunda Burka po Friedricha Hayeka.

Jak vypadá opak, vidí Češi každé léto v Chorvatsku, kde pláž zpravidla nesmí být oplocena ani zpoplatněna. Ráno se místa zabírají ručníky a obce na to odpovídají zabavováním věcí a pokutami: v Gradacu stojí vrácení zabaveného ručníku 66 eur, v Tribunji hrozí až 260 eur. Volná pláž je dobrá věc tam, kde je místa dost. Tam, kde není, je výsledkem chaos, který se pak řeší represí.

Co by poctivost neměla zamlčet

Aby obraz byl úplný: soutěže dnes nevymáhá jen Brusel. Italská Státní rada již dříve dovodila, že opakovaně prodlužované koncese zanikly koncem roku 2023, a toskánský správní soud letos v květnu na návrh italského antimonopolního úřadu zrušil prodloužení koncesí i v Pietrasantě, tedy i v Tonfanu, kde provozuje pláž Flavio. Italské instituce se však řídí výkladem unijního práva, jak jej po léta prosazuje Komise; a ten jde, jak ukazuje letošní usnesení Soudního dvora, dál, než je nezbytné.

A ještě jeden poznatek: tam, kde soutěže již proběhly, například v Santa Severe a Santa Marinelle u Říma, koncese podle agentury Reuters většinou znovu získali dosavadní provozovatelé, protože se nikdo další nepřihlásil. Dvacet let sporů, soudů, nejistoty a strachu — aby nakonec na pláži zůstal týž člověk. Pokud to je smysl celé operace, pak je to nejdražší způsob, jak nic nezměnit.

Závěr

Evropská unie má chránit vnitřní trh, ne rozkládat to, co na něm funguje. Na italských plážích nefunguje špatně nic, co by nemohl napravit italský zákonodárce, italský soud a italská obec. Když Komise upírá členskému státu pravomoc, kterou mu přiznal Soudní dvůr, když mění pravidla uprostřed hry a když paušálním měřítkem přikrývá svět, který nezná, pak nechrání soutěž. Chrání svou vlastní představu o tom, jak má vypadat Evropa.

A právě tu je třeba si položit otázku, zda takovou Evropu opravdu chceme. Italské pláže nejsou ojedinělým případem, jsou jen dalším článkem dlouhého řetězu. Začíná to maličkostmi, jako jsou víčka napevno přidělaná k plastovým lahvím, jimiž si od roku 2024 polévá tričko půl kontinentu. Pokračuje to zákazem prodeje nových aut se spalovacím motorem od roku 2035, který Komise pod tlakem automobilek i vlád loni navrhla zmírnit, a emisními povolenkami na benzin, naftu a topení, které od roku 2028 zdraží život každé domácnosti. Vrcholí to Zelenou dohodou (Green Deal), proti níž v roce 2024 vyjeli s traktory do ulic zemědělci od Bruselu po Prahu. A nad tím vším stojí předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová. V roce 2019 ve volbách vůbec nekandidovala. Hlavy států a vlád ji vytáhly jako králíka z klobouku, mimo systém vedoucích kandidátů a přes hlavu Manfreda Webera, který do eurovoleb vedl její vlastní lidovce. Od nominace do hlasování v Evropském parlamentu uplynuly dva týdny; žádná kampaň, žádný program předložený voličům, žádné předvolební debaty, jimiž kandidáti běžně procházejí. Europoslanci tak rozhodovali o ženě, o níž věděli jen málo, a potvrdili ji těsnou většinou devíti hlasů. V roce 2024 sice vedla kampaň lidovců, ale sama na žádné kandidátce nestála; žádný volič v žádném členském státě ji nenašel na volebním lístku. Její Komise podle rozsudku Tribunálu Evropské unie z května 2025 pochybila, když novináři deníku The New York Times odepřela přístup ke zprávám mezi předsedkyní a šéfem Pfizeru z doby, kdy Unie nakupovala vakcíny za desítky miliard eur. A v polovině září ochranka nevpustila do budovy Evropského parlamentu Iuliji Mendelovou, bývalou tiskovou mluvčí prezidenta Zelenského, která tam na pozvání europoslanců měla přednést projev o míru na Ukrajině. Vysvětlení podle svých slov nedostala žádné; sama to spojila se sankcemi, které na ni prezident Zelenskyj uvalil tři dny předtím, a zmínila i spekulace, že o zrušení jejího vystoupení požádal právě on. Nakonec promluvila jen přes videopřenos. S jejími názory lze nesouhlasit. Zavřít před nimi dveře je však jiná věc.

K tomu přistupuje způsob, jímž Komise stále častěji tvoří právo. Takzvané akty v přenesené pravomoci smí podle Smlouvy o fungování EU upravovat jen nepodstatné prvky zákonů; Komise je přijímá sama, bez účinné kontroly volených zástupců: Evropský parlament je nemůže změnit ani o čárku, pouze odmítnout jako celek, a to absolutní většinou všech svých členů, nikoli jen přítomných. Taková kontrola je v praxi spíš formální než skutečná. Komise tak Parlament obchází a citelně ho oslabuje; jediná přímo volená instituce Unie přichází o svůj legitimní a očekávaný vliv na to, jaká pravidla budou platit. Jak podstatné věci se takto rozhodují, ukázala taxonomie: o tom, zda jsou plyn a jádro „zelenou“ investicí, a tedy kam poteče stovky miliard eur, nerozhodl zákonodárce v řádném legislativním procesu, ale Komise aktem v přenesené pravomoci, a europoslanci mohli jen říci ano, nebo ne. U takzvaných prováděcích aktů nemá Parlament podle Smlouvy při kontrole Komise žádnou úlohu vůbec; dohlížejí na ni jen výbory zástupců členských států. Když se v roce 2023 státy nedokázaly shodnout, zda obnovit povolení herbicidu glyfosátu, rozhodla Komise sama a povolení prodloužila o deset let. Přitom už v roce 2016 tehdejší předseda Komise Jean-Claude Juncker o právě těchto pravidlech prohlásil, že nejsou demokratická. Na rozhodování o glyfosátu to o sedm let později nezměnilo nic. Kdo stojí o ochranu demokratických principů, nemůže přehlížet, že volení zástupci jsou v takových případech odsunuti do role pouhých pozorovatelů s právem veta, které se v praxi téměř nedaří uplatnit. Podle mého názoru, který podrobně rozvádím v odborné studii připravované k publikaci, jde o normotvorbu zadními vrátky, jež rozšiřuje moc Komise na úkor Parlamentu i členských států.

Instituce, o jejichž vedení nerozhodli voliči přímo, tak rozhodují o životech 450 milionů Evropanů, obcházejí volené zástupce, tají, co tajit nemají, a nepohodlným hlasům zavírají dveře. To nejsou rysy demokratického společenství. Jsou to rysy moci, která místo dialogu volí diktát a má k demokracii dál, než by si její představitelé rádi připustili. Unie, která takto vládne, nepodkopává jen italské pláže. Podkopává vlastní důvěryhodnost.

Chceme takovou Evropu? Evropu, v níž Komise, kterou žádný volič nenašel na volebním lístku, poroučí voleným vládám, obchází volený Parlament a do písku cizí země zasahuje, jako by jí patřil? Evropu, která do koncese rodinného podniku v Tonfanu vidí lépe než italský zákonodárce, italský soud a italská obec dohromady — a která stoletou tradici jiného národa likviduje šablonou a říká tomu soutěž? Já ne. A věřím, že nejsem sám. Ursula von der Leyenová nestála v žádných volbách, a přesto dnes její úředníci rozhodují o tom, zda rodina, která na své pláži pracuje od roku 1938, přijde o podnik, o práci i o střechu nad hlavou. To není omyl systému. To je systém. Bolkestein svou směrnici napsal pro trh se službami; monstrum z ní udělal až ten, kdo ji vypustil na rodinné pláže. Vrchnost, která diktuje, víc škodí, než pomáhá, a Unie, která to včas nepochopí, se sama vydává na cestu k sebezničení. Jenže ten systém se nezmění sám. Evropský parlament, který Komisi schvaluje a může ji i odvolat, volíme my. Eurovolby v roce 2029 proto nejsou vzdálená abstrakce; jsou jediné dveře, které úřednická vrchnost nedokáže zavřít. Projděme jimi. Další Ursulu si už nenechme vytáhnout z klobouku. Evropa patří Evropanům, ne úřednické vrchnosti — a kdo tomu nevěří, ať se jede podívat do Tonfana.

Plachta z prostěradel, kterou tam v roce 1938 napnul na tyče dědeček mého kamaráda Flavia, se dávno proměnila ve slunečníky. Zatím stojí. Zda budou stát i za deset let, se nerozhodne jen v Bruselu. Rozhodne se především u volebních uren. A to je na nás všech.

V pokračování tohoto článku zde dám slovo Flaviovi: celý rozhovor s provozovatelem Bagno Antonio o pláži, kterou jeho rodina drží od roku 1938 a o niž má teď soutěžit s kýmkoli, kdo nabídne víc.

Ladislav J. Janků

Foto: archiv autora

Prameny

Právo Evropské unie

• Smlouva o Evropské unii, čl. 5 (zásada svěření pravomocí); Smlouva o fungování Evropské unie, čl. 6 (cestovní ruch jako oblast podpůrné pravomoci), čl. 290 (akty v přenesené pravomoci) a čl. 291 (prováděcí akty) — EUR-Lex
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, čl. 12; čl. 2 odst. 2 písm. d) a bod 21 odůvodnění (vyloučení služeb v oblasti dopravy včetně taxislužby) — EUR-Lex
• Soudní dvůr EU, usnesení ze dne 10. 7. 2026 ve věci C-574/25, Balneari Rimini v. Comune di Rimini (sedmý senát), zejména body 52 a 53 — EUR-Lex, CELEX 62025CO0574; komentáře: Mondo Balneare (“Scarsità spiagge e concessioni balneari: cosa chiarisce la Corte UE“), News Balneari (analýza A. Pozzata, září 2026)
• Soudní dvůr EU, rozsudek ze dne 11. 7. 2024 ve věci C-598/22, Società Italiana Imprese Balneari, ECLI:EU:C:2024:597 — EIUS, eius.it/giurisprudenza/2024/3896536
• Tribunál EU, rozsudek ze dne 14. 5. 2025 ve věci T-36/23, The New York Times v. Komise — Advokátní deník, 14. 5. 2025
• Doplňkový akt v přenesené pravomoci k taxonomii (plyn a jádro), 2022; prováděcí nařízení Komise o obnovení schválení glyfosátu, listopad 2023; důvodová zpráva Komise k návrhu změny nařízení (EU) č. 182/2011 (2017) s výrokem J.-C. Junckera z roku 2016 (Projev o stavu Unie, 14. 9. 2016)
• Evropská komise, odůvodněné stanovisko ze dne 16. 11. 2023, INFR(2020)4118, C(2023) 7231 final (k celostátnímu mapování italského pobřeží z roku 2023) — PDF Mondo Balneare; Editoriale Domani, 16. 11. 2023; Pagella Politica
• Dopis Evropské komise ze dne 3. 2. 2022 (z unijního práva neplyne žádný podíl volných pláží) — podle News Balneari, 10. 2. 2026
• Dopisy Evropské komise italské vládě ze 7. 7. 2025 a z října 2025 k náhradám — podle Confcommercio/SIB 23. 7. 2025, Mondo Balneare 23. 7. 2025, ANSA 9. 10. 2025, Pagella Politica; rozbor dopisu a stanoviska Consiglio di Stato z 8. 7. 2025: lorenzoni.org

Italské právo a instituce

• Codice della navigazione (1942), čl. 49 — fog.it/legislaz/cn-0028-0061.htm; LavoriPubblici (“Concessioni demaniali e opere inamovibili: chiarimenti dal Consiglio di Stato“)
• Legge 5 agosto 2022, n. 118 (zákon o hospodářské soutěži 2022), čl. 3 a 4 — zejména čl. 4 odst. 2 písm. c) a i) v původním znění (Gazzetta Ufficiale 12. 8. 2022) a čl. 4 odst. 9 ve znění decreto-legge 16 settembre 2024, n. 131, čl. 1 (conv. legge 14 novembre 2024, n. 166): dvě složky náhrady — Commercialista Telematico, 12. 9. 2026
• Legge 30 dicembre 2018, n. 145, čl. 1 odst. 682–683 (prodloužení koncesí do 31. 12. 2033); decreto-legge 131/2024 (soutěže do 30. 6. 2027, koncese nejdéle do 30. 9. 2027)
• Decreto legislativo 28 febbraio 2021, n. 40 (bezpečnost na sjezdových tratích), čl. 41 a čl. 12 odst. 5; legge 24 dicembre 2003, n. 363, čl. 7 — Edizioni Europee (text předpisu)
• Návrh celostátního vzorového zadání soutěží (bando tipo) Ministerstva infrastruktury a dopravy — ANSA, 30. 9. 2026 (“Balneari, concessioni da 5 a 20 anni. Ecco la bozza del bando-tipo“); Sky TG24, 30. 9. 2026 (“Concessioni balneari, bando tipo e regole“); Quotidiano Nazionale, 30. 9. 2026 (“Balneari, c’è il bando tipo“); QuiFinanza, 30. 9. 2026; Milano Finanza, 4. 9. 2026
• Consiglio di Stato, sez. VII, rozsudek ze dne 18. 8. 2026, č. 6539 — EIUS; News Balneari 20. 8. 2026; TAR Toscana, květen 2026 (Camaiore, Viareggio, Pietrasanta, Forte dei Marmi; na návrh AGCM) — Il Tirreno 26. 5. 2026
• Seznam koncesionářů plážových zařízení obce Pietrasanta ze 17. 5. 2019 — pietrasanta-api.municipiumapp.it (demanio_bagni_concessionari2019.pdf)
• Demolice plážových zařízení v Ostii (srpen 2026) — e15.cz, 7. 8. 2026; hrot24.cz, 3. 8. 2026; TV Nova, 3. 8. 2026

Čísla a kontext

• Počty koncesí, zařízení a zaměstnanců — QuiFinanza, 26. 2. 2026
• Délka pobřeží a pláží — ISPRA, Coste italiane: nuovi dati sullo stato e sui cambiamenti geomorfologici (data 2019); it.wikipedia, heslo Coste italiane
• Turistická přenocování ve Versilii — La Nazione, 7. 2. 2026 (“Sole, mare e grandi eventi. Piace la formula Versilia: oltre tre milioni di presenze“), podle Centro Studi Turistici
• Prodeje plážových zařízení ve Forte dei Marmi — Il Fatto Quotidiano, 24. 5. 2026 (30 z 90 zařízení); La Nazione, 4. a 5. 6. 2026; Pambianco, 22. 3. 2026
• Soutěže v Santa Severe a Santa Marinelle — Reuters / iDNES.cz, 31. 7. 2026
• Španělsko a Portugalsko — Osservatorio CPI Università Cattolica, 15. 12. 2023; Mondo Balneare, 4. 1. 2025; prohlášení Komise (V. Reding) z 3. 8. 2012 — podle News Balneari, 24. 2. 2026
• Pokuty za ručníky v Chorvatsku — Arecenze.cz, 24. 5. 2026
• Hlasování Evropského parlamentu 16. 7. 2019 (383 hlasů pro, potřebných 374) — záznam hlasování EP; en.wikipedia, Von der Leyen Commission I
• Zmírnění zákazu prodeje nových aut se spalovacím motorem od roku 2035 (návrh Komise, prosinec 2025) — Euronews, 16. 12. 2025; odklad ETS2 na rok 2028 — Euronews, 10. 12. 2025
• Případ Iulije Mendelové (16. 9. 2026) — Kyiv Independent, 16. 9. 2026; Brussels Signal, 18. 9. 2026; vlastní vyjádření I. Mendelové ve videokomentáři na Facebooku (záznam v archivu autora)
• Rozhovor s Flaviem Lupolim — hlasové zprávy z 23. 9. 2026, překlad autor; celý rozhovor vyjde jako druhý díl