Bezútěšná budoucnost Evropy: Varování amerického geopolitika

Americký geopolitik Mearsheimer v Evropském parlamentu varuje: válku na Ukrajině vyprovokoval Západ, NATO bude dramaticky oslabeno a Amerika odchází. Pro Česko jako člena aliance jde o zásadní bezpečnostní riziko

Když se zhroutil nový světový řád

Když Francis Fukuyama v roce 1989 napsal svůj slavný esej „Konec dějin a poslední člověk“, málokdo tušil, že právě tento optimistický výhled na triumf liberální demokracie se stane symbolem jednoho z největších geopolitických omylů posledních desetiletí.

John Mearsheimer, který v listopadu 2025 promluvil k europoslancům v Bruselu, k optimistům nikdy nepatřil. Jako profesor s oceněním za mimořádný přínos (R. Wendell Harrison Distinguished Service Professor) na University of Chicago (kde vyučuje od roku 1982) patří mezi nejrespektovanější a nejkontroverznější teoretiky mezinárodních vztahů. Vystudoval vojenskou akademii West Point a pět let sloužil jako důstojník amerického letectva, než získal doktorát z politologie na Cornell University.

Je autorem několika klíčových děl: „The Tragedy of Great Power Politics“ (2001), která získala cenu Joseph Lepgold Book Prize, nebo kontroverzní „The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy“ (2007, se Stephenem M. Waltem), která se stala bestsellerem New York Times a byla přeložena do 24 jazyků. Jeho poslední kniha „The Great Delusion: Liberal Dreams and International Realities“ (2018) získala ocenění Best Book of the Year. V roce 2020 obdržel prestižní James Madison Award od American Political Science Association a je členem American Academy of Arts and Sciences.

Mearsheimer se proslavil jako hlasitý odpůrce invaze do Iráku v roce 2003 a dlouhodobě varuje před rozšiřováním NATO na východ. V Bruselu řekl europoslancům bez obalu: Evropa je v hlubokých potížích a situace se bude jen zhoršovat.

Co se pokazilo? Podle Mearsheimera došlo k zásadnímu zlomu v roce 2017, kdy světový systém přešel z unipolarity (dominance USA) na multipolaritu (Čína a Rusko jako rovnocenní hráči). A právě válka na Ukrajině, kterou si většina Evropanů vysvětluje jako ruskou agresi, je podle amerického profesora důsledkem fatálních strategických chyb Západu.

Pacifista odchází

Během studené války i po rozpadu Sovětského svazu hrály Spojené státy v Evropě roli, kterou Mearsheimer nazývá „americký pacifista“ – vojenská přítomnost USA v NATO fakticky znemožňovala konflikt mezi evropskými státy. Tento bezpečnostní deštník fungoval perfektně v době, kdy USA byly jedinou supervelmocí na světě.

Jenže multipolarita všechno změnila. Čína se stala ekonomickou velmocí a potenciálním hegemonem ve východní Asii. Pro Spojené státy je strategicky nezbytné soustředit zdroje právě tam – a to znamená odcházet z Evropy. K tomuto trendu přispívá také zvláštní vztah USA s Izraelem, který vyžaduje masivní vojenské nasazení na Blízkém východě.

„Rusko není hrozbou, že by se stalo evropským hegemonem,“ tvrdí Mearsheimer provokativně. „Ruská armáda není Wehrmacht.“ Podle jeho propočtů strávilo Rusko více než tři a půl roku pouhým pokusem dobýt východní pětinu Ukrajiny – o dobytí celé Evropy nemůže být řeč.

Kdo způsobil válku? Kontroverzní odpověď

Předkládá pět důkazů, které podle něj vyvrací „konvenční moudrost“ Západu o tom, že Putin chtěl dobýt celou Ukrajinu:

1. Chybějící důkazy. Neexistuje žádný Putinův výrok ani dokument před 24. únorem 2022, který by naznačoval záměr dobýt celou Ukrajinu. Naopak – Putin v červenci 2021 napsal, že rozhodnutí o budoucnosti Ukrajiny je „na jejích občanech“.

2. Nedostatek vojáků. Rusko napadlo s maximálně 190 000 vojáky (podle generála Syrskyho jen se 100 000). Pro srovnání: Wehrmacht měl při útoku na západní Polsko v roce 1939 asi 1,5 milionu mužů. Ukrajina je přitom geograficky dvakrát větší než tehdejší západní Polsko.

Klíčové srovnání vojenské síly:
Wehrmacht 1939 (západní Polsko): 1 500 000 vojáků
Ruská invazní síla 2022 (celá Ukrajina): 100 000 – 190 000 vojáků
Poměr: Rusko mělo 1/15 síly Wehrmachtu proti geograficky a demograficky větší zemi.
Závěr: Fyzicky nemožné dobýt a okupovat celou Ukrajinu s takto malou armádou.

3. Okamžitá jednání. Čtyři dny po invazi začala rusko-ukrajinská jednání v Bělorusku, později v Istanbulu. Rusko nabízelo mírovou dohodu výměnou za neutralitu Ukrajiny. Podle Mearsheimera to Ukrajinci s podporou Británie a USA odmítli.

4. Diplomatické pokusy. V prosinci 2021 Putin poslal Bidenovi a NATO konkrétní návrh: Ukrajina se nepřipojí k NATO, žádné ofenzivní zbraně u ruských hranic, stažení NATO jednotek z východní Evropy. Západ odmítl vyjednávat.

5. Chybějící expanzionismus. Neexistuje žádný důkaz, že by Putin plánoval útok na Pobaltí, Polsko nebo Rumunsko. „Ruská armáda není ani dostatečně velká na dobytí celé Ukrajiny, natož na dobytí dalších členů NATO,“ konstatuje profesor.

Skutečná příčina: NATO na východ

Zde přichází nejkontroverznější část Mearsheimovy analýzy: Válku vyprovokoval Západ tím, že chtěl přivést Ukrajinu do NATO. Pro ruské vůdce to byla existenční hrozba, které museli zabránit.

A není sám, kdo to tvrdí. Mearsheimer cituje například:

• Williama Burnse, šéfa CIA, který jako velvyslanec v Moskvě v roce 2008 varoval: „Ukrajinský vstup do NATO je nejjasnější ze všech červených linií pro ruskou elitu. Vytvoří to úrodnou půdu pro ruské zasahování na Krymu a východní Ukrajině.“
• Angelu Merkel, která na summitu v Bukurešti 2008 protestovala proti členství Ukrajiny v NATO, protože „Putin to nenechá jen tak. Z jeho perspektivy by to bylo prohlášením o válce.“
• Jense Stoltenberga, bývalého generálního tajemníka NATO, který před odchodem dvakrát připustil: „Prezident Putin zahájil tuto válku, protože chtěl zavřít dveře NATO a odepřít Ukrajině právo volit vlastní cestu.“

Mearsheimer připomíná také americkou Monroeovu doktrínu – USA by nikdy netolerovala, aby vzdálená velmoc vytvořila vojenskou alianci v Latinské Americe. „Putin je ovlivněn stejnou logikou. Velké mocnosti nechtějí, aby vzdálené velmoci přesouvaly vojenské síly do oblastí v blízkosti jejich území,“ vysvětluje.

Válka, kterou Ukrajina nemůže vyhrát

Pokud jde o průběh války, Mearsheimer je brutálně realistický. Po selhání istanbulských jednání v dubnu 2022 se konflikt změnil ve válku vyčerpání připomínající západní frontu první světové války. A ve válce vyčerpání vyhrává ten, kdo má více vojáků a více zbraní.

Rusko má třikrát více jednotek než Ukrajina, v některých úsecích fronty je převaha dokonce 6:1. V dělostřelectvu je ruská převaha hlášena jako 3:1 až 10:1. Ukrajina nemá řešení pro nedostatek vojáků (menší populace, vyhýbání se odvodům, dezerce) ani zbraní (průmyslová základna v troskách, Západ nemá dostatečnou výrobní kapacitu).

„Ukrajina má výraznou nevýhodu v palebné síle i počtu vojáků, což je fatální ve válce vyčerpání,“ konstatuje profesor. K tomu přidává ještě jeden faktor: prezident Trump zpomaluje dodávky amerických zbraní a chce přenést odpovědnost za Ukrajinu na Evropu.

Zamrzlý konflikt jako nejlepší scénář

Diplomatické řešení považuje Mearsheimer za nemožné. Moskva požaduje neutralitu Ukrajiny, uznání anexí a redukci ukrajinské armády. Kyjev a Západ to kategoricky odmítají. „Neexistuje způsob, jak sladit tyto protikladné pozice,“ říká profesor.

Nejpravděpodobnějším scénářem je podle něj „ošklivé vítězství“ Ruska – okupace území mezi současnými liniemi fronty a stavem z roku 2014, zatímco zbytek Ukrajiny se stane dysfunkčním státem. Moskva nepůjde dál na západ, protože tam žijí etničtí Ukrajinci, kteří by okupaci tvrdě odporovali.

Výsledek? Zmrazený konflikt na mnoho let, podobně jako po válce v Koreji.

Šest nových zápalných bodů

Pro Evropu to znamená permanentní napětí. Mearsheimer identifikuje šest míst, kde může vypuknout další konflikt mezi Ruskem a NATO:

1. Arktida – roztávající led otevírá prostor pro soutěž o průchody a zdroje (NATO má zde převahu 7:1)
2. Baltské moré – „NATO jezero“, ale životně důležité pro Rusko
3. Kaliningrad – ruská enkláva obklopená NATO
4. Bělorusko – Západ se pokusí nainstalovat pro-západní vládu po Lukašenkovi
5. Moldavsko/Podněstří – nestabilní region s ruskými jednotkami
6. Černé moře – strategicky klíčové pro Rusko i NATO členy

„I poté, co se Ukrajina stane zmrazeným konfliktem, Evropa a Rusko budou mít nepřátelské vztahy v geopolitickém prostředí plném problémových míst,“ varuje profesor.

Porážka NATO a oslabení Evropy

Mearsheimer nevidí světlou budoucnost pro NATO ani EU:

NATO čeká vnitřní rozklad. Ruské vítězství na Ukrajině bude vnímáno jako selhání aliance, která se od roku 2014 zavázala k porážce Ruska. Vypukne obviňování mezi členskými státy, někteří začnou zpochybňovat smysl NATO. „Zdá se téměř jisté, že NATO bude mnohem slabší po skončení války, než bylo před jejím začátkem,“ předpovídá.

EU přijde o stabilitu. Bezpečnostní prostředí je nezbytné pro prosperitu EU a NATO je klíčem k této stabilitě. Navíc energetická krize (výpadek ruského plynu a ropy) těžce poškodila evropské ekonomiky. „Úplné zotavení evropského hospodářského růstu z ukrajinského debaklu bude ještě dlouho trvat,“ konstatuje profesor.

Transatlantický rozkol. Trump obviní Evropany, že nenasadili dostatek zdrojů, Evropané budou obviňovat Trumpa, že Ukrajinu opustil. A pak přijde zásadní otázka: Stáhnou se USA úplně z Evropy?

„Trump má hluboce zakořeněný nepřátelský postoj vůči Evropě, nemá náklonnost pro NATO a popsal EU jako nepřítele vytvořeného, aby poškodil USA,“ připomíná Mearsheimer.

Je však klíčové pochopit: Trump není příčinou amerického odchodu z Evropy. Příčinou je strukturální posun k multipolaritě a strategická nutnost čelit Číně ve východní Asii. Trump je ale akcelerátorem tohoto nevyhnutelného trendu – jeho osobní nepřátelství k evropským lídrům a skepticismus vůči NATO urychlují to, co by se stejně stalo, jen pomaleji.

„Výsledky války na Ukrajině spolu se vzestupem Číny poškodí strukturu transatlantických vztahů v následujících letech.“

Kdo za to může?

V závěru své přednášky se Mearsheimer vrací k otázce odpovědnosti. A jeho odpověď je jasná: „USA a jejich evropští spojenci jsou primárně odpovědní. Dubnové rozhodnutí z roku 2008 přivést Ukrajinu do NATO je hlavní hnací silou války.“

Většina evropských vůdců bude obviňovat Putina, ale podle profesora se mýlí. „Válce bylo možné zabránit, kdyby Západ nerozhodl přivést Ukrajinu do NATO nebo kdyby od tohoto závazku upustil, jakmile Rusové jasně vyjádřili odpor,“ tvrdí. „Kdyby se to stalo, Ukrajina by byla téměř jistě dnes nedotčena a Evropa by byla stabilnější a prosperující.“

Namísto toho podle něj Evropa „se musí nyní vyrovnat s katastrofálními důsledky série nevynucených chyb“.

Co si z toho odnést

John Mearsheimer nepředkládá populární názory. Jeho analýza je provokativní, v mnoha ohledech kontroverzní a jistě nepředstavuje konsenzus odborné obce. Řada analytiků by namítla, že opomíjí ruskou agresi, historii imperialismu a právo suverénních států rozhodovat o svém směřování.

Přesto jeho argumenty stojí za pozornost. Mearsheimer patří mezi nejrespektovanější teoretiky mezinárodních vztahů a jeho realistický pohled na geopolitiku se v minulosti často ukázal jako prozíravý. Už v 90. letech varoval před expanzí NATO na východ a předpověděl, že to povede k vážným problémům.

Dnes říká: Evropa stojí před bezútěšnou budoucností. Válka na Ukrajině stále probíhá, NATO je oslabené, vztahy s Ruskem otrávené na desetiletí a Amerika se odvrací. Bez ohledu na to, zda s jeho diagnózou souhlasíme nebo ne, musíme se ptát: Jak z této situace ven?

A to je otázka, na kterou Mearsheimer odpověď nemá. A zatím ji nemá ani nikdo jiný.

Poznámka editora: Tento text vychází z přednášky profesora Johna J. Mearsheimera (University of Chicago) v Evropském parlamentu 11. listopadu 2025. Materiál laskavě poskytl z vlastního archivu český europoslanec Antonín Staněk z frakce Patriots. Jedná se o pohled jednoho z předních amerických teoretiků mezinárodních vztahů, který je v odborných kruzích vysoce respektován, byť některé jeho teze vyvolávají kontroverze.

Zdroj: Mearsheimer, John J. (2025). Europe’s Bleak Future. Address to European Parliament, Brussels, November 11, 2025. Materiál poskytl europoslanec Antonín Staněk (Patriots).

O autorovi textu: John J. Mearsheimer je profesorem politologie na University of Chicago a jedním z předních teoretiků realismu v mezinárodních vztazích. Je autorem knih „The Tragedy of Great Power Politics“ (2001) a „The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy“ (2007, s Stephenem M. Waltem).