Demokracie v urně: Každé čtyři roky se stávám užitečným idiotem

Jednou za čtyři roky mě přepadne akutní záchvat občanského masochismu, který si moderní společnost eufemisticky pojmenovala „volby“.

Lékařská věda pro tento stav sice nemá latinský název, ale v kuloárech se mu šeptá periodická volební lobotomie. Projevuje se utkvělou představou, že jeden můj počmáraný papírek dokáže pohnout horou systémového balastu, kterou tu naši vyvolení vrší s pílí hovnivála už celá desetiletí. Já, člověk, který si v supermarketu nedokáže bez vnitřního dramatu vybrat ani mezi polotučným a plnotučným mlékem, najednou kráčím k urně s výrazem antického hrdiny, jenž nese na bedrech osud celé téhle rozvrzané bárky.

Vstoupím do té zatuchlé tělocvičny místní základky. Ten smrad padesát let starých žíněnek, zaschlého potu a nevyvětraného dětského zoufalství je v podstatě naší národní vůní. U stolu sedí komise – tři strážkyně kolektivní amnézie, které pamatují ještě ražbu prvních grošů, a jeden ambiciózní úředníček s účesem podle pravítka, který vypadá, že má místo páteře nejnovější vládní věstník. Ukážu občanku, oni si mě odškrtnou jako další kus statistického dobytka v pořadníku na morální jatka a s tichým spikleneckým pokývnutím mi podají tu magickou obálku.

Vstoupím za plentu. To je to jediné místo v republice, kde má průměrný občan pocit, že má situaci v rukou. Tam, v té papírové samotce o rozměrech standardní kadibudky, se na vteřinu cítím jako architekt dějin. Hodím do urny své zbožné přání. Říkáme tomu „urna“ a je to nejdokonalejší lingvistický vtip našich dějin. Latinsky je to nádoba na popel. A přesně to tam házíme: zpopelněné zbytky našich nadějí a naivní víru, že tenhle konkrétní demagog v obleku, který stojí víc než moje roční hypotéka, bude lhát o trošičku kreativněji než ten předchozí.

Ještě ten večer se z televize dozvím, že moje strana skončila v propadlišti dějin pod názvem „ostatní“, zatímco koalice „Slibem nezarmoutíš, ale kapsu naplníš“ válcuje zbytek světa. O pár týdnů později zjistím, že vítěz vlastně nevyhrál, protože poražení se v rámci „záchrany demokratických hodnot“ spojili do pětihlavé saně. Ta se hned první den vládnutí pohádá o to, kdo bude mít v limuzíně měkčí kůži a kdo bude mít právo stříhat pásky na dálnicích, které se stejně nikdy nedostaví.

A nad tím vším trůní pan prezident. Ten pán, co si plete ústavu s doporučeným seznamem četby pro letní večery a sestavování vlády pojímá jako svou soukromou reality show pro ukrácení dlouhé chvíle mezi podáváním čaje a testováním trpělivosti národa. Čas plyne, ministři v televizi na sebe kydají špínu s takovou vášní, že by se i v nejhorším bulváru červenali, a já se vracím k myšlence, jestli tu urnu vůbec potřebujeme. Nebylo by efektivnější ty lístky rovnou pálit a teplo využít k vytápění těch jejich klimatizovaných paláců?

Uběhne pár měsíců a realita nás trefí do obličeje jako mokrá onuce. Volební sliby se rozplynuly rychleji než ranní mlha nad skládkou. Politici si mezitím oblékli nové kabáty – digitální, ekologické, inkluzivní. Jsou to pořád ti samí paraziti na tepně státního rozpočtu, jen mají na klopách modernější odznáčky a v tabletech víc barevných grafů o tom, proč musíme zase utáhnout opasky (samozřejmě jen my). Z úřadů sice zmizela východní vlajka a nahradila ji ta modrá se žlutými hvězdičkami, ale jinak? Jinak jsme se nepohnuli ani o milimetr.

Ceny rostou tak agresivně, že se mi z toho točí hlava i bez návštěvy hospody, silnice mají víc kráterů než povrch Měsíce a úředníci jsou stále stejně arogantní. Jen teď mají v kancelářích recyklovaný papír a mluví o „digitální transformaci“, zatímco po vás stále chtějí přinést tři fyzické kopie potvrzení, že jste jim před měsícem poslali datovou schránku.

Stále jsme v tom našem malém českém rybníčku. Voda je tak kalná, že už nevidíme ani na dno, ani na hladinu. Doufáme, věříme a prosíme nebesa o zázrak. Jenže nebesa mají pro Česko zapnutý automatický odpovídač. Zázraky se nedějí. Ty jsou jen v pohádkách, které nám ti panáci v kravatách předčítají každé čtyři roky před spaním, aby nás pak mohli v klidu oškubat.

Možná bychom měli přestat hledat Svatý grál a začít hledat někoho, jako byl král Artuš. Jenže Artuš by sem nikdy nepřišel. Ten by se na nás podíval, svůj meč Excalibur by raději zlomil o koleno a odešel by dělat kariéru někam, kde lidé chápou rozdíl mezi správou státu a organizovaným zločinem. On by si s trpícím lidem věděl rady, ale my netrpíme dost. My jsme se v tom utrpení zabydleli, vymalovali jsme si tam a ještě jsme si koupili předplatné na další sezónu tohohle vládního cirkusu.