Zápas občana s monopoly – za koho hrají regulační úřady státu?

Dvě desetiletí trvající bitva občanů s telefonními operátory přinesla první vítězství. Konečně jsme v Evropě a máme stejný tarif volání jako Němci a jiné bohatší národy! Stálo by to za oslavu, kdyby k tomu nebylo třeba těch dvou desetiletí, zbytečně ztracených desítek miliard a kdyby v celé té hře úřady státu nepostupovaly tak, že to vzbuzovalo oprávněné pochybnosti o tom, komu vlastně mají sloužit.

V tržní ekonomice zřizují vyspělé státy regulační úřady, aby dohlížely na podnikání subjektů, které se těší tzv. monopolní pozici. Tj. takové, kde nemá spotřebitel možnost volby jiného poskytovatele služby či dodavatele zboží nebo je tato volba silně omezena. Pro oblast telekomunikací měl tuto roli hrát Český telekomunikační úřad. Celá desetiletí jsme však z jeho strany slyšeli, že to u nás není zase tak zlé a že vlastně nic dělat nemůže. Ve finále se postaral tento úřad o zamezení vstupu dalších konkurentů na omezený vnitřní trh s odkazem na to, že by stávající poskytovatelé moc prodělali a museli by nebohé místní populaci nemající úniku dále zvýšit své ceny. Až v situaci, která byla už politicky naprosto neudržitelná (a nebo bylo jisté, že do čela ČTÚ přijde po tlaku občanů vedení, které bude muset situaci přece jen začít měnit), monopolisté kapitulovali a začali předstírat soutěž. Dokonce snížili tuzemské sazby na úroveň zemí s trojnásobně vyšší reálnou příjmovou situací! Asi stejná bomba, jako kdyby začal někdo Afričanům prodávat banány za německé ceny!

Bude zajímavé sledovat, jestli to bude posun opravdový, promítající se i do následujících služeb a hlavně jestli k němu dojde i v dalších odvětvích. Dalším kandidátem jsou samozřejmě plyn a elektřina. Přes světový pokles jejich cen patří u nás k nejdražším a trvale rostou. Může za to jednak cena obnovitelných zdrojů energie, jejíž regulace byla neuvěřitelně zpackána. Ovšem možná také daleko více jiná, méně viditelná a diskutovaná finta – růst cen za přenos energie. Tam si monopolisté za tiché asistence Energetického regulačního úřadu dělali s nebohými spotřebiteli, co se jim zlíbilo. A tak dráty a trubky postavené za socialismu zaplatil český spotřebitel už několikanásobně. Můžeme jen matně tušit, jaká kouzla se dají dělat s vykazováním investic, dodavatelských služeb, oprav, údržby, vytvářením rezerv, jejich rozpouštěním a opětovným vytvářením, přeceňováním … za účelem co nejvyššího základu pro přiznání regulované ceny. Je to možná i legální, ale právě proto by proti těmto mazaným hráčům měli stát kvalifikovaní protivníci. Není divu, že se po příchodu odborníků snažících se s tímto zavedeným systémem účetního kouzelnictví a ždímání občanů něco udělat rozpoutala taková hysterie a šéfka úřadu musí chodit s ochrankou. Držme ale palce, v tomto boji jde o naše peněženky!

To vodárny vyrazily odvážně přímo do ofenzivy. Podařilo se jim propašovat do návrhu zákona úpravu přesunující podstatnou část nákladů na údržbu sítě (kterou si jistě už do kalkulace ceny naúčtovaly) na spotřebitele. Celá věc naštěstí praskla a předkladatelé museli ustoupit. U vodáren je situace více než iritující. Vezměme příklad malé české vísky. Sítě byly postaveny v akci Z a fungovaly téměř zadarmo. Pana starostu však nesmírně štvalo, že když někde prasklo potrubí, musí všeho nechat a zařizovat opravu. A tak v 90. letech co nejrychleji sepsali starostové (se souhlasem rad, oficiálně) darovací smlouvy, převedli vše bezplatně VAKu a té nepříjemné povinnosti se zbavili. Pak už se nestačili občané divit. Platí dnes desetinásobek ceny za stále stejnou vodu firmě, která investovala za ty roky absolutní minimum. Jsou však i vísky, kde se starostové trendu vzbouřili, občané síť dále svépomocí udržují a za vodu platí čtvrtinu. Zde je situace daleko horší než u energie, tady se konkurence ani nepředstírá! Jediná cesta je vrátit v delším časovém horizontu, po skončení nevýhodných smluv tyto sítě zpět pod kontrolu měst a obcí. Je to pouze otázka občanského tlaku na volené zástupce.

Ano, tržní ekonomiku si mnozí vysvětlují jako právo silnějšího na neomezené zisky. Tak tomu ale nikdy nebylo a anglosaské právo je k monopolistům neúprosné. Američané dokáží přistřihnout křidélka i hodně velkým firmám (viz Microsoft). Vědí totiž dobře, že předpokladem fungování trhu je volná soutěž. Kde tato soutěž není, regulace je naprosto nutná a ani vyvlastnění (za náhradu) není žádné tabu.