To není krize eura, ale sociálního státu

Německá kancléřka, aby uklidnila veřejné mínění, prohlásila, že v případě dalších problémů euro zemí budou muset být postiženi investoři. Přeloženo do praktické řeči, tak jsme se poměli a teď vám nic platit nebudeme. Když jste tak hloupí, že jste nám půjčovali, tak si to hezky odepište a neotravujte. Obdoba slavného citátu ze Švejka „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou!“

Je zajímavé, že toto prohlášení rychle zapadlo a nesetkalo se s větším ohlasem. Ono také bylo určeno hlavně pro naštvanou německou veřejnost a nebylo myšleno vážně. Ale stejně. Pokud by se ti investoři zachovali racionálně, začne bankrotovat jeden evropský stát (a nakonec i USA) za druhým. Reakce na sebe jistě nedá dlouho čekat. Pokud nám hrozíte ztrátou za to, že kupujeme vaše dluhopisy, tak budeme chtít vyšší rizikovou přirážku, tudíž si nachystejte peníze na daleko vyšší úrok.

Když člověk čte ohlasy z Irska, nestačí se divit. Stydí se irská veřejnost za to, že si žila nad poměry a na dluh? Kdepak! Nechte zbankrotovat stát, ty hloupé banky, které to financovaly, a nás nechte být! My s tím nemáme nic společného! A kdo se tedy holedbal raketově rostoucí životní úrovní a prosperitou (na dluh), Irové u toho náhodou nebyli?

Ono opravdu nejde ani tolik o krizi eura, dolar je na tom ostatně ještě hůře, jenže to zatím nikdo vidět nechce, o libře ani nemluvit. V krizi je hlavně sociální stát se svým životem na úkor příštích generací. Vždyť i onen nedostižný pakt stability, který neplní v Evropě nikdo, nechce nic jiného, než růst zadlužení o „pouhá“ 3% ročně. Už jste ale viděli, aby někdo mohl žít na dluh donekonečna, ať už ten dluh roste o 10% nebo 3% ročně? Jenže to šetření sociálním státům evidentně nejde. Za hrdiny jsou ti, co jsou s deficitem pod 5%, v přebytku není nikdo!

Nářek Německa je v této souvislosti dost pokrytecký. Německé politické a podnikatelské kruhy vidí totiž situaci naprosto jinak než veřejnost. Zatímco průměrného Němce štve, že za dovolenou platí více, musí více pracovat a jeho stát platí dluhy za líné Řeky, s odstupem situace vypadá jinak. Z Němců totiž nikdy neuděláte konzumní národ. Díky jejich spořivosti by ale dnes marka byla tak silná, že by Německo své zboží neprodalo a nezaměstnanost by byla podstatně vyšší. Hospodářská realita v Německu není totiž vůbec špatná. Paradoxně díky rozmařilosti jihu Evropy, který znehodnocuje euro a umožňuje tak dosahovat zajímavé ceny německých výrobků na mimoevropských trzích. Po úsporných opatřeních jsou mzdové náklady při německé produktivitě a kvalitě produkce vysoce konkurenceschopné. Německo jako jediná průmyslově vyspělá země zaznamenává rekordní nárůsty exportu, hlavně na východ Evropy a do Asie. Nezaměstnanost je prakticky nulová (pod 5% nepracují pouze ti, co nechtějí), růst ekonomiky se zrychluje. Průměrného Němce samozřejmě štve, že musí více pracovat za stejnou mzdu, ale jinde mají problém vůbec o nějakou práci zavadit. Rovněž ty „vyhozené“ peníze nejsou tak tragické. Pomoc Řecku stála Němce polovinu částky, kterou dali za záchranu jedné rozmařilé hypoteční banky, o těch ostatních ani nemluvě. Tak proč ten nářek? Němci si samozřejmě utáhli dost opasky. Mnohde souhlasili s nulovým růstem mezd, prodloužením pracovní doby, sociální dávky byly drasticky proškrtány. Výsledkem ale je, že kdo chce pracovat, práci většinou najde a Německo míří k fiskální stabilitě.

Podíváme-li se však do ostatních zemí, euro je oblíbený fackovací panák, na který se svádějí hospodářské potíže. Ty jsou ovšem daleko více dány životem nad ekonomické možnosti a rozmařilostí vlád, a ne měnovou unií, která na ně začala vrhat dost nepříjemné světlo. Protože unie nemá jednu vládu, která by vše zametala pod koberec, ale kolektivní vedení , jsou prohřešky jejích členů veřejně diskutovány, a v tom je hlavní kámen úrazu. To je sice špatné pro politiky, ale pro rozumně uvažující veřejnost nakonec pozitivní.