Střední stav – opora státu, parazit či otrok?

Profláknutý výrok o parazitujících živnostnících změnil veselý sjezd strany chystající se na převzetí moci v noční můru. Do historie už navždy vejde tato radostná oslava budoucího vítězství jako „sjezd proti parazitům“, který (málem?) ohrozil jasné volební vítězství.

Na celé příhodě je zajímavé hlavně to, jak výstižně v dnešní mediální době pro mnoho politiků platí rčení Mlčeti – zlato! Stačí jeden hloupý výrok, a člověk málem začne uvažovat, jestli ta příšerná vláda náhodou není lepší, než to, co by mělo přijít po ní. Potěšitelné hlavně je, že vlna odporu byla tak silná, že přiměla mnohé k omluvám či přímo popírání vyřčených slov. Přece jen vrstva lidí živících se svou vlastní prací není stále ještě tak úplně zanedbatelná – kolem milionu živnostníků představuje se svými rodinami významný elektorát. Není ho tedy třeba dopředu zbytečně dráždit, i když se mu na zoubek podívat chceme. Zkrátka i pro loupení za bílého dne je třeba používat kulantnější výrazy. Nazývat někoho, kdo živí sám sebe a zatím se nám ho nedaří dostatečně oškubat, parazitem je totiž opravdu silné kafe.   

Podívejme se ale na současný stav bez ideologického zápalu. Živnostníci skutečně odvádějí do erárního nesrovnatelně méně, než zaměstnanci. To by ovšem nemělo znamenat, že se bude někdo snažit postavit tyto skupiny proti sobě. Živnostník toho sice odvádí méně, než by hladový sociální stát potřeboval, ten ovšem pro něj prakticky nic nedělá. Jaká je výkonnost státní správy, usnadňuje fungování státu život živnostníkovi nebo mu spíše hází klacky pod nohy? Ono to není jenom o penězích. Vezměme paní vlastnící malou pultovou večerku, živící se jen tak tak. Ovšem minimálně jednou měsíčně se k ní nastěhují úředníci z hygieny, sociálky apod., aby ji za naše společné peníze zdržovali od práce. Na jejich aktivitě není nejhorší, že kontrolují i to, jestli jí náhodou nepřestala téci teplá voda, ale to, že ji půl dne zdržují od práce, sedí jí v prodejně, úřadují a ona se jim musí věnovat. Jim jde plat, jí utíká výdělek. A tak je to s fungováním státní administrativy obecně. Rostoucí počet byrokratů zpracovává rostoucí počet informací, neví absolutně nic a otravuje nejen živnostníkům život.

Situace živnostníků a zaměstnanců v soukromé sféře je přes veškerou odlišnost podobná. Zaměstnanec sice platí (musí, protože nemá žádný manévrovací prostor) podstatně více, ale má dejme tomu šanci v případě nouze na rozdíl od živnostníka toho i více získat. Problém je v tom, že řada plateb, které jsou vydávány za pojistné plnění (zdravotní, sociální pojištění) je kamuflovanými daněmi. Škála hodnot Má dáti / Dal je tak totálně zdeformovaná. Dlužno říci, že zásluhou pravice i levice. Společné však mají živnostníci a alespoň průměrně pracující zaměstnanci to, že jako zárodek tzv. střední třídy představují skupinu relativně na státu nezávislou. A to je dnes krajně podezřelé a po zásluze se trestá.

Moderní stát potřebuje totiž závislé občany. A těmi může být skupina ze sociální pomoci vegetujících jedinců zrovna tak jako skupina oligarchů, závislých na státních penězovodech. Zkrátka bohatí a chudí se shodnou v zájmu, dostat do společného pytle peněz co nejvíce (samozřejmě od někoho jiného) aby si z něj mohli co nejvíce vzít. Zatímco střední vrstva je tou skupinou, kterou ty obě ji obklopující potřebují o ony prostředky připravit. Ona naopak chce platit do společného, ze kterého téměř nic nedostává, co nejméně. Zájmy jsou to naprosto legitimní. Problém je ovšem v politické reprezentaci oněch skupin. Tradiční politické strany, zejména však jejich elity, totiž začínají v situaci států ovlivňujících stále větší soukromý i veřejný prostor selhávat. Zatímco sociální demokracie se ze strany práce ve snaze maximalizovat přerozdělování stává stranou nepracujících, z občanských demokratických stran se stávají strany kontrolované oligarchy (u nás v Česku po sousedsky kmotry). Střední stav tak ztrácí politickou reprezentaci. Ta totiž odtržena od reálného života potřebuje hlavně  kontrolovat co největší objem prostředků s cílem zakoupení si odpovídajícího elektorátu.

Bohužel, ze současné situace cesta bez vzniku nového subjektu reprezentujícího skutečný střední stav evidentně neexistuje. Při současném poměru sil to znamená, že její nalezení může být záležitostí časově hodně náročnou. Buď musí být založen subjekt nový, což bez peněz nelze zvládnout a čisté peníze na politický projekt lze sehnat jen obtížně. Nebo by muselo dojít k obrodě některé strany existující, což při kontrole těch současných parlamentních regionálními kmotry bez totálního debaklu také nelze. Uvidíme, která cesta se nakonec prosadí. Zatím to vypadá na ten debakl jedné současné silné strany.