Proč by mělo Slovensko Řecku ty miliardy půjčit

I když v názorech na půjčku Slovenska Řecku převažují překvapivě hlasy podporující nesouhlas slovenské vlády s jejím poskytnutím, zdá se, že většina účastníků diskuze stržena emocemi přehlíží podstatu věci. Slovensko se stalo členem exkluzivního klubu, plně využívá jeho výhod a nyní nechce platit poplatek za klubové členství. Je na tom něco obdivuhodného? Pro milovníky Jánošíka možná ano, ale pro střízlivě uvažujícího ekonoma je to chování naprosto nepochopitelné.

Poslední zprávy o vývoji hrubého domácího produktu mluví naprosto jednoznačně. Za druhé čtvrtletí Slovensko růst 4,9%, Německo 3,7%, Česká republika 2,2%. V uplynulých několika letech dosahovalo Slovensko podstatně vyššího růstu HDP než ČR, zatímco vývoj u nás kopíruje víceméně vývoj v Německu. Růst slovenské ekonomiky samozřejmě zapříčinily hlavně reformy provedené Dzurindovou vládou, ale tyto reformy také nakonec umožnily Slovensku stát se členem eurozóny. To se pro malou ekonomiku ukázalo v době krize jako rozhodující. Jednotná měna přilákala investory z asijských zemí, a i když automobilky byly zasaženy krizí, v době jejího odeznění ekonomiku opět rychle nastartují. Bez eura by Slovensko při své velikosti s vlastní kuriózní měnou nemělo na tyto investice vůbec šanci dosáhnout. Být členem měnové unie však také znamená podílet se na jejích nákladech, případně na stabilizačních opatření při problémech jiného člena. Lidé i státy se přece sdružují kvůli vzájemé pomoci. Pokud někdo z výhod spolku pouze profituje a druhým pomoci odmítá, jeho pozice se v "kolektivu" významně zhoršuje a většinou to dobře nekončí. Je na tom něco nepochopitelného? Proč tedy mluvit o výhrůžkách EU, hrdinném odporu Slovenska a jiných nesmyslech? V krajním případě jde pouze o napomenutí jednoho poněkud "vykutáleného" kamaráda.

Situace České republiky je od Slovenska dost odlišná. Jsme přece jen dvakrát větší ekonomika, která je současně zadním dvorkem Německého giganta. Z mnoha míst od nás je to pro subdodavatele německých finálních výrobců blíže než z některých regionů Německa. Rovněž poloha a potenciál Prahy je poněkud odlišný od Bratislavy coby předměstí Vídně. Proto je také řada investorů naši lokální měnu ochotna ještě jakž takž tolerovat. To může být pro nás dobré v případě krize, kdy se automaticky nevezeme v eurovém balíku (i když díky ekonomické provázanosti jsme to nakonec také schytali). A samozřejmě by to bylo pro nás vynikající v případě krachu eura a s tím spojených ekonomických otřesů, kdy by nové měny malých států byly asi dost podezřelé, zatímco ty zavedené by šanci měly. V krizi bylo tedy třeba s eurem trochu přibrzdit a nikam se nehnat. Pokud se však Evropská unie opět nastartuje, bude projekt eura pro Českou republiku také atraktivní a nakonec i nutný. Naše ekonomika je proti například takovému Polsku třetinová a ještě k tomu daleko otevřenější. Poláci se díky silnému domácímu trhu a vlastní měně nakonec krizi vyhnuli úplně a k poklesu HDP u nich ani nedošlo. To ale našemu malému exportně daleko více orientovanému hospodářství nemůže vůbec projít. Bez silného exportu do zemí EU prostě ČR nemůže existovat. To však bude při kolísajících kurzech do budoucna stále těžší a investoři svou chuť umísťovat sem svůj kapitál mohou rychle ztratit (některé indikátory ukazují, že k tomu již došlo).

Shrnuto tedy neměli bychom do pozice Slovenska promítat naše domácí zkušenosti a možná i ambice. Česká republika má ohledně eura stále ještě nějaký manévrovací prostor a je na nás, co s ním uděláme. Slovensko své rozhodnutí již udělalo a vývoj ukazuje, že to bylo rozhodnutí správné. Stalo se členem ekonomicky stále ještě nejsilnějšího měnového spolku, což mu přineslo nebývalý hospodářský růst, daleko vyšší než u nás. Pokud se někdo ze členů ocitne v problémech, mělo by mu džentlmensky pomoci. Ve spolcích se to tak dělá a není nikde řečeno, že jednou nebudete tu pomoc potřebovat vy.