Občan je nepřítel státu?

Že je to nesmysl a občané tvoří přece stát? Podle posledních vládních návrhů to tak ovšem bohužel nevypadá. Občan se dovídá, že si žije nad poměry, musí platit více daní, dostávat méně od státu a vlastně by bylo nejlépe, kdyby až odevzdá státu vše, co vyprodukoval, v tichosti kamsi zmizel a ničeho se nedožadoval.

S teorií minimálního státu lze naprosto souhlasit. Je tu ovšem jedno velké ale. Fungování státu by mělo být měřeno kriterii efektivnosti, jako ostatně vše v našem životě. Pokud stát odebírá občanovi více jak polovinu jeho příjmu (prosím ne zisku, ale opravdu hrubého příjmu), měl by za to něco pro něj dělat. Nicméně při stále se zvyšující kvótě těchto odvodů je úroveň služeb poskytovaných státem trvale klesající. Klesá nejen standard sociálního zabezpečení, ale i úroveň školství, kvality veřejných komunikací, kvalita výkonu státní správy ….. Vlastně lze vůbec těžko uvést jediný příklad, kdy by stát v poslední době poskytl občanovi vyšší úroveň veřejné služby. Zatím všechny deklarované pokusy o zjednodušení státní administrativy vedly k nárůstu počtu razítek a potvrzení, které občan potřebuje ke své existenci, dálnice stavíme přes avizované úspory stále nejdráže a nejpomaleji v Evropě, dotace z Evropské unie neumíme rozumně využít a budeme dokonce nejspíše vracet, počet státních úředníků neustále narůstá ….

K tomu všemu to vypadá, že stát se rozhodl všechny občany nacházející se na jeho území za tuto troufalost spravedlivě potrestat. A tak se dnes vyplatí nakupovat za jeho hranicemi pohonné hmoty, potraviny, oblečení, provádět finanční transakce, zdaňovat příjmy ….. jeden se až diví, že tady ještě někdo vlastně zůstal. Ovšem pozor! Neplatí snad, že stát jsme my? Neměli bychom se nějak postarat o to, aby stát naším nepřítelem nebyl? Neměl by ten stát spíše fungovat tak, že bude jedna radost se na jeho území zdržovat, že všichni budou jeho občanům závidět? Proč by měli utíkat daňoví poplatníci za hranice, není třeba spíše nastavit podmínky tak, aby všichni chtěli zdaňovat u nás? Zkrátka by mělo být přece samozřejmé tady tvrdě pracovat, odvádět daně, užívat si fantastické služby výkonné státní administrativy a poctivě vydělané peníze utrácet. Je to ale možné při navrhované výši daní a již současném počtu razítek potřebných ke každodennímu životu? Musí například mladá rodina při pořízení bytu skutečně nezbytně odvést navrhovaných 21% jeho hodnoty na daních státu? Z již několikrát zdaněného příjmu? Za to, že se snaží zabezpečit si budoucnost? Takových států je opravdu málo, takže z tohoto pohledu asi nebude ten náš úplně tím nejlepším. Atd. - příkladů by se našlo tisíce.

Ano, stát nemůže dát každému vše, co potřebuje. Stát není žádnou univerzální pojišťovnou, která by měla lidem garantovat štěstí a život bez rizik. Stát je tu však od toho, aby sloužil. Stát na nás nemá co pokřikovat, že si žijeme až moc dobře a musíme za to více platit. Stát je naše firma, na jejíž řízení jsme si najali manažery, kteří by měli makat na tom, aby vše fungovalo co nejefektivnějí a my, jeho majitelé, byli spokojeni s hodnotami, které nám firma vytváří. Pokud to neumějí, jaká bývá obyčejně reakce nespokojeného vlastníka?