O štěstí na hromadě mrtvol a jiných nesmyslech

Levice zdeptaná nečekanou parlamentní prohrou se s gustem šťourá ve svých ranách. Kromě výkřiků o vině novinářů, penzijních fondů a vůbec všech sluhů v žoldu kapitálu se objevují pokusy i o serioznější analýzu. Ta z pera sociálního vizionáře, bývalého eurokomisaře a premiéra je však jen svědectvím o bídném intelektuálním potenciálu naší levice.

Zaujala mne řadou expresivních výrazů, které postrádají jakéhokoli logického smyslu. Jedno ze šťavnatých konstatování například říká, že „voliči se rozhodli pro štěstí na hromadě mrtvol“. To si opravdu naše levice myslí, že nás čeká masové vyhlazování nemocných a důchodců, popřípadě jejich vyhánění v zimě do lesa, pouštění malých dětí v košíčcích po vodě atd.? Nic takového jsem zatím neslyšel, ale nářek je to opravdu srdceryvný.

Prý také „k tomu, abych byl šťasten na úkor někoho jiného, musím jím pohrdat“. Tomu už nerozumím vůbec. To jako vrstva programových nemakačenků má ještě více pohrdat pracujícími plátci daní a chtít po nich ještě více? Kdepak, tady už dochází přímo k logickému obracení příčiny a důsledku. Tím žitím na úkor jiného je totiž myšlen právě ten plátce daní, který ve zvráceném pojetí levicového extremismu tím, že nechce platit daně vyšší, žije na úkor chudých. Jak ti, kteří žádné daně neplatí, toho daňového poplatníka podporují, sice ještě nikdo nevysvětlil, ale používá se to velmi často. V tomto pojetí sociálního státu tvrdě pracující s radostí platí sociální blahobyt lumpenproletariátu a komu se to nelíbí, je oním tanečníkem na hromadě mrtvol.

Jedná se sice o poněkud sofistikovanější pohled než nenávistné poštěkávání o ukradeném vítězství, ale celé to pouze jenom zvýrazňuje hloubku propasti, kam se naše levice dostala. Zatím se neobjevila totiž vůbec žádná úvaha o tom, že sociální demokracie, která tradičně vždy byla stranou pracujících, se stala v posledních letech stranou nepracujících. A zdůrazňuji, že nepracujících, kteří pracovat nechtějí, ne že nemohou. Zběsilé přerozdělování peněz komukoli, kdo natáhne ruku, tak logicky získalo odpor i u části veřejnosti, která sociální cítění vyvinuté má. Většinu nadprůměrně vydělávajících za žádné bezcity považovat nelze a jsou mnohdy ochotni podpořit leccos. Pokud však mají podporovat vznik stále nových a nových úřadů přerozdělujících jejich peníze kamarádům přerozdělujících a kupujících si za ně hlasy flákačů, mají s tím prostě problém.

Naše společnost má silnou tradici sociální solidarity a ta nikam ani v posledních volbách nezmizela. Jenom jedné partaji nedošlo, že pomáhat se má především těm, kteří se také sami snaží se svou situací něco dělat. To, že si to většina našich voličů uvědomila a dala zřetelně najevo, není žádná ostuda ani konec solidarity. Ta má naopak šanci prosadit se v nové, životaschopnější formě občanských iniciativ, daňových asignací atd. Lkaní salonních socialistů o tanci na hrobech je v této souvislosti jen trapným rituálem z předminulého století.