O statečné farmářce a ošklivé dálnici

Příběh farmářky statečně bránící zděděnou hroudu země před stavbou dálnice je jistě vážným důvodem k zamyšlení. Všichni rozumně uvažující lidé musí mít respekt k právu pokračovat v práci na rodinném majetku a určitě nechtějí návrat starých pořádků, kdy se z rozhodnutí mocipánů bral majetek, kam se prstem ukázalo. Ale je tu jedno velké ale. Jak postavit celospolečensky nutnou infrastrukturu, když se tato potřeba dostává do rozporu se zájmem jednotlivce? Optimální řešení neexistuje, tím nejoptimálnějším však je právě vyvlastnění.

Dovedu si představit tu vlnu odporu, která se po tomto konstatování zvedla. Komunisté, zloději, právo občana na majetek, ohrožení demokracie ….. Z mých předešlých blogů je, myslím, jasně vidět, že přerozdělování majetku zrovna nemiluji. Jenomže v určitých případech, podobně jako v tomto, je třeba posuzovat věci s chladnou hlavou.

Moderní společnost prostě potřebuje čím dál složitější infrastrukturu a mezi ni patří rovněž tzv. liniové stavby. Nejedná se však pouze o dálnice, to samé platí i o plynovodech, vodovodech, kabelech a různých dalších vedeních. Zatímco se dnes nikdo nepozastavuje nad tím, že dodavatelé elektřiny mají právo mít ve fasádě vašeho domu vysekanou krabici s rozvody pro sousední domy, neplatí za ni a vy se jich musíte ptát, když s tou fasádou chcete cokoli dělat, u dálnic to vidíme tak nějak jinak. Proč je nevedou někudy jinudy? Jenomže jinudy mnohdy vést nelze.

Pokud stavíte několik set kilometrů dálnice, určitě se dobrovolně s majiteli všech pozemků nedohodnete. Nemám teď na mysli zrovna tu farmářku, ale s výkupem někteří lidé nebudou prostě souhlasit, řadu jich možná ani nedohledáte (jsou kdesi v zahraničí) a někteří se budou snažit té stavbě natruc zabránit. Vše má samozřejmě svou cenu a každý se nechá koupit. Potíž je ale v tom, že pokud někomu zaplatíte horentní sumu, ten, který souhlasil s cenou obvyklou, bude poškozen. Nakonec tímto způsobem poškodíte celou rozumnou většinu a nasypete peníze vykukovi, který prostě chtěl škodit (opět zdůrazňuji, že nemám na mysli onu farmářku). A teď kudy z toho?

Řešení je celkem jednoduché. Nabídnout všem férovou cenu (například 20% nad odhad). Pokud někdo nesouhlasí, není to důvodem k zastavení stavby, ale dálnice se vybuduje v právní fikci souhlasu se stavbou, a následně se může rebel se státem o výši ceny soudit, jak dlouho je mu libo. To není žádný nesmysl ani můj vlastní vynález, ale obdobně to funguje například v Německu, které je obecně považováno za demokratickou zemi. Mimochodem díky tomu byl například postaven náhradní ropovod z Ingolstadtu k nám, když hrozilo v 90. letech, že z Ruska ropa nepoteče. Řada sudetských Němců také neměla vůbec chuť nechat stavět přes svá pole ropovod pro Čechy, kteří je vyhnali. Díky německé legislativě však byl ropovod v rekordní době, myslím 4 let, postaven a energetická bezpečnost naší země zajištěna.

Podotýkám, že uvedené řešení je nutno samozřejmě aplikovat pro veřejně prospěšné liniové stavby. Není asi důvodu, proč vyvlastňovat soukromé pozemky kvůli průmyslové zóně, kde bude stavět jiný soukromý subjekt, i když nakrásně naslibuje hory doly (a zaměstnanost na věčné časy – minimálně do konce daňových prázdnin). Pokud bychom však vlastnické právo absolutizovali, nemohla by v budoucnu společnost normálně fungovat. Případy lidí umírajících na zhoubné nemoci z výfukových plynů kvůli blokaci dálničního okruhu ekologickými aktivisty by nás měly snad konečně poučit.