Karta na dávky je šikana a pracovat je ponižující

Tolik dva z kontextu vytržené výroky našich ctihodných institucí – ombudsmana a Ústavního soudu. Ano, řečeno toho bylo ještě více, ale ta dvě konstatování, ač obalu zbavená, přesně vystihují podstatu sděleného a zůstávají viset ve vzduchu. Podíváme-li se na ně v takto obnažené formě, zdá se, že ctihodné instituce jsou poněkud mimo realitu.

Co se týče nenáviděných karet na sociální dávky, ta nenávist pramení hlavně z neznalosti a nutnosti měnit zaběhnuté zvyky. Známe asi všichni ten neprůstřelný argument, kdy nám babička sdělila, že ve středu přijít nemůže, protože čeká na důchod. Pro většinu českých důchodců se ono čekání na důchod stalo za poslední desítky let neodmyslitelným rituálem, o který je bezcitný ministr připravil jediným podpisem zákona. On sice ten ministr žádný zákon nepodepsal, ten sáhodlouze projednávala sněmovna, ale poslanci i ostatní ministři, kteří návrh zákona na vládě schválili, už dnes neví, jak to vlastně bylo, mysleli si prý, že to bude jinak, a za vše může ministr odešedší. Ale pojďme zpět k té výplatě sociálních dávek aj. Žijeme ve 21. století a žádný zákon nezakládá právo občana pobírat peníze od státu ve vlastní kuchyni. Roznáška hotovosti opravdu stojí hodně peněz a není důvod, proč tento luxus lidem, kteří mají dostatek volného času, zajišťovat. Logika říká, že by stát měl ty peníze posílat nějakým pro něj co nejvýhodnějším a pro daňové poplatníky co nejlevnějším způsobem, nejlépe elektronicky, a pokud někdo trvá na jiném systému, ať si ho zaplatí sám. Logika je ale jedna věc, emoce druhá. Pokud ten kousek plastu a nádavkem k němu účet dostane každý nějakým důstojným způsobem a zdarma, co je na tom propána šikanózního? Srovnávat kartu v peněžence s židovskou hvězdou na kabátě je opravdu nehorázný úlet. Není daleko více šikanující nutit lidi čekat jednou měsíčně na pošťáka? Možnost zařídit si dodávku hotovosti jinou pro něj výhodnou cestou už je přece na svobodné vůli každého jednotlivce.

Další ctihodná instituce si pro svůj ortel rušící povinnost dlouhodobě nezaměstnaných pracovat vybrala opravdu originální zdůvodnění – práce je prý ponižující. Možná to tak míněno nebylo, ale pracujícím, z jejichž platu jsou ony dávky placeny to jako moc vtipné určitě nepřipadá. Nejčastější argument je, že si přece lidé platí pojištění, aby v případě ztráty práce zaměstnání pobírali podporu. Jenže tady jsme opět v typické české pojmy matoucí situaci. Žádné pojištění to není. Pracující platí prostě sociální a zdravotní daň, ze které jsou průběžně placeny tyto služby jiným lidem. Pojistné funguje na principu, že plnění je úměrné platbě pojistného, což v případě nemocenské péče, sociálních dávek a podpor i do značné míry důchodů přece téměř vůbec neplatí. Co odvedeme, spotřebuje stát přímo či nepřímo jako svůj příjem a sem tam z toho něco pustí potřebným. Nejtransparentnější by bylo tyto dávky převést na soukromá pojištění a státu nechat pouze tu nejnutnější pomoc v hmotné nouzi. Jenže to stát nechce připustit a raději si hraje na pojišťovnu. Takto může totiž občany připravovat o daleko více peněz, než by bylo nutné. Ale znovu zpět k tématu. Podpora v nezaměstnanosti po určitou dobu bez práce – ano. Lze diskutovat, jak dlouhá doba by to měla být, ale nakonec musí přijít nějaký rozumný limit, kdy prostě dost, nebo alespoň veřejně prospěšná práce. Práce ponižující opravdu není, a pokud ji tak někdo bere, neměl by dlouhodobě dostávat peníze od ostatních, kteří na ni mají jiný názor. 

Výše dva uvedené příklady jsou pouze střípky z mozaiky posunující moderní společnost od společnosti rovnoprávných a svéprávných jedinců ke společnosti opečovávaného houfu. Jak se zdá, přibývá stále více jedinců domáhajících se jakýchsi práv bez toho, aniž by byli ochotni vnímat jejich náklady a potřebu toho, že je má někdo hradit. Pokud na tuto vlnu ale naskakují média a následně politici ve snaze zalíbit se, nemůžeme se divit, že se Česká republika už dnes zařadila svou neschopností například zvolit si rozumným způsobem prezidenta po bok takových zemí, jako Somálsko. Doufejme, že další kroky v oblasti ekonomické nepovedou stejným směrem.