Jistoty naše dej nám dnes

Zatímco v minulosti bylo zvykem žádat Boha o chléb náš vezdejší, civilizace dnes dospěla do stádia, kdy si žádá od státu životních jistot. Po státu chceme zdraví, štěstí, bydlení, děti …. Zkrátka a dobře moderní stát se stal jakousi Pojišťovnou štěstí.

Bezbřehé slibování a přerozdělování nesouvisí ani tak s blížícími se volbami, ono je prostě zažráno tady všude a neustále. Zatímco na úsvitu dějin byl stát nástrojem porobení si obyvatelstva pod vládou jedince, vyvinul se později v nástroj organizace lidského společenství do formy umožňující jeho další rozvoj. Z této doby národních států zápolících ekonomicky i vojensky o své místo na zemi pocházejí také hesla typu: Neptej se, co může udělat tvá vlast pro tebe, ptej se, co můžeš udělat ty pro ni! No a dnes jsme dorazili do stádia, kdy se už ani neptáme, my přímo žádáme: Státe dej!

Nároková mentalita dorostla absurdních rozměrů. Děti, které ještě nevydělaly jedinou korunu, jsou ve školách financovaných z daní pracujících občanů cílevědomě vychovávány ke znalosti svých „nároků“. V mladé generaci automaticky vzniká očekávání zajištěného blahobytu a zábavy. Bereme jako samozřejmé, že nás budou zdarma vzdělávat, ošetřovat, ubytovávat, oblékat, a pokud si je uděláme, postarají se nám o děti.

Proč a kdo se má o to vše starat? Není spíše přirozené se o svůj život a jeho standard rvát? Copak lze opravdu všem zajistit rovné životní podmínky? Není! Už prostě proto, že někdo onemocní a přes veškerou péči zemře ve dvaceti, jiný je tu do sta let. Někoho porazí na přechodu opilý řidič, jiný může skákat obden padákem a je tu nezmrzačený několika násobně déle. Stát ani nikdo jiný nám život nepojistí. Pouze bláhoví lidé mohou očekávat, že se někdo o ně postará lépe, než oni sami o sebe.

Kde se tedy ta víra neustále bere? Na vině jsou samozřejmě politici, média a lidská touha po bezpečí a pohodlí. Prostě v povaze lidské je nechat se hýčkat a být klamán. Tím, jak jsou tyto věci dnes a denně servírovány, se stává, že lidská společnost ztrácí poněkud pud sebezáchovy. Lidé by měli mít rovné šance, ale nikdy nemohou mít rovné podmínky! Rozumějme, společnost by měla měřit všem stejně a každý by měl mít možnost se pohybovat po jejím žebříčku nahoru. Někomu to ale půjde snáze, protože ho k tomu jeho rodiče vedli a investovali více (nejenom peněz, ale hlavně času) do jeho vzdělání či mu našetřili a životní rozjezd mu umožnili. Někomu to půjde hůře, ale když bude dřít, má šanci kus cesty vzhůru urazit.

Dnes se však zdá, že si lidé pod rovností stále více představují i rovnost životních podmínek. To je ovšem dost nebezpečný omyl. V okamžiku, kdy těm schopnějším (a někdy i šťastnějším) začnete brát, a začnete to bezhlavě přerozdělovat těm neschopnějším, berete lidem motivaci. S motivací odchází rovněž úsilí a takto organizovaná společnost se začíná hroutit sama do sebe.