LOUČENÍ

Má povídka, kterou přihlašuji do letní soutěže  iDnes. Povídka   chce připomenout na důležitý vztah člověka k okolní přírodě..

                                                                    LOUČENÍ

Přiblížily se poslední dny jejich prázdnin, věnovaných pobytu v přírodě v jižních Čechách a hlavně rybaření. Luděk jako student, a Jarda jako rybář, který se již blížil stařeckému věku, tvořili na první pohled neporovnatelnou dvojici. To však nemohlo umenšovat jejich silné přátelství. Ten den Jarda odložil rybářské nářadí a oba dva se vypravili ven, jen tak se loudat, kam je nohy zanesou. Luděk však dobře odhadoval, do kterých míst to bude. Nemohlo to být jinam, než opět do blízkosti jejich řeky, a do míst Jardova mládí. Došli tam, kde se voda hbitě valila vpřed ve slabé vrstvě přes zbytky dávno rozpadlého jezu. V některých místech, kde neměla zájem pospíchat a utvořila klidnou hladinu, dopřávala nezbedným vlnkám vzájemně na sebe dorážet. Mnoho plochy pro svou hru však vlnky neměly. Byl zde úzký tok řeky, který se na protějším břehu opíral o mohutnou, vysokou stěnu skály. Na jejím vrchu začínal les borovic. Jen některé odvážné a vytrvalé se usídlily na skalnaté popukané stěně tam, kde se podařilo uchytit trošce úrodné hlíny. Ošlehané, prořídlé zakroucené větve zmrzačených trpasličích stromků svědčily o neúnavném boji o každou vteřinu jejich života. Kousek po i proti proudu řeky stěna prudce klesala a mizela v travnatém břehu. Zatímco matná plocha skály byla ohřívána paprsky ranního slunce, na opačné straně břehu, chráněného stínem, studená rosa ochlazovala nízkou hustou trávu. Tmavé, nejiskřivé plošky zeleně přesně vymezovaly cestu, kudy oba přátelé postupovali. Jarda stál několik kroků od Luďka u samého kraje břehu. Díval se upřeně před sebe na hladinu do řeky, možná že ho zaujaly neposedné vlnky. Spíše byl ale zaměstnán vlastními myšlenkami. Byli totiž v místech jeho mládí. Je to kout země, který mu obzvláště přirostl k srdci. Luděk znal jeho historii. Byl to Jarda, kdo přerušil mlčení.  „Podívej!“ a ukazoval do řeky kousek pod nimi. Na plochém kameni, vystupujícím z vody, se vrtěl pták o něco větší než vrabec. Na dálku se zdál černý, jen něco bělavého se občas blýsklo na jeho bříšku. Dlouho na kameni nevydržel. Rychlým letem nad vodou zmizel z dohledu.

„Vzácný pták,“ vysvětloval. „ Měli jsme štěstí. Skorec. Umí se i potápět“.da.

Dlouho zde nepobyli. Vydali se málo vyšlapanou pěšinou podél břehu dolů po toku. Jarda postupoval pomalu. Jako by věděl, co si Luděk myslí. „To víš, sedm křížků. Nejsem už žádný mladík. Jó, když mi bylo patnáct, to jsem zde běhával plný nezkrotné energie.“ Upřednostnil mlčení. Mezitím postoupili do míst, kde zalesněné svahy údolí se začaly vzdalovat řečišti, aby uvolnily místo rozlehlým lukám. Jen koruny starých listnatých stromů se stále držely břehu. Za nimi se tyčily obrysy budov mlýna, částečně zakrývané hustou zelení. Budovy se zdály opuštěné, jen voda řeky byla zvědavým vetřelcem, která se snažila nakukovat do tohoto smutně vyhlížejícího zákoutí.

Jarda se zastavil. Otočil se čelem k vodě a mlčel. Pro Luďka to nebylo překvapivé, jen trpělivě čekal na Jardovo nostalgické zavzpomínání. Očekával je.

„Takových let uplynulo a přece se mi zdá, jako by to bylo včera. Tam někde jsem sedával u břehu, abych nachytal panu mlynáři ryby na slavnostní večeři. Když byl spěch, chytal jsem prostě do čeřenu. Tolik zde bývalo ryb.“

Najednou se obrátil k Luďkovi a šibalsky se pousmál: „ A zde!“ Silně zdůraznil, aby nebylo pochyb. „Překrásná žena to byla. Jedna z příbuzných pana mlynáře. Vždy když mne přistihla, že se červenám v její blízkosti, pouze prohodila – ale panáčku! A já jsem se celý rozklepal, krev se mi hrnula do hlavy. Večer, když jsem vyhrával na housličkách rozjařené společnosti nacvičené skladby, dělala, jako by mne neznala. Až jednou, když za letního večera jsem seděl u prutu, objevila se přede mnou. Byl to pro mne hodně překvapivý okamžik. V ruce držela deku. Není vám panáčku chladno? Ani jsem se nepohnul, natož abych odpověděl. Přehodila deku přese mne, ale i přes sebe … No, vidíš, a dávno je již na onom světě. Zemřela za války na tuberkulózu.“

Postoupili, přiblížili se k mlýnu. Celý komplex poměrně velkého mlýna stál osamocen uprostřed přírody. Kolem klid, mrtvo, ani živé duše. Těžko bylo uvěřit, že život se zde zastavil před mnoha lety. Na širokém štítě hlavní budovy prosvítaly zbytky nápisu, hlásajícího jméno majitele. Dřevěné schodiště u postranního vchodu do hospodářské budovy lákalo po něm vystoupit a nakouknout dovnitř. Vzít za kliku širokých dubových dveří a do hluku a vůně kuchyně pronést: Pozdrav Pánbůh.

Jarda vnímal Luďkovy pohledy a proto začal upřesňovat: „Tam to okno hned za vchodem, to byla moje světnička. A tam dál, ta dvě velká okna, tam se večeřelo. Těmi okny, v létě bývaly otevřené, pronikaly ven do hukotu mlýna nejen hlasy rozjařené společnosti, ale i zvuky mých housliček. Hrával jsem Offenbacha, Drdlu a jiné. V té době, a to mi bylo patnáct, se rozhodovalo, zda housle nebo zpěv. Měl jsem za sebou první nesmělá vystoupení.  A na jednom takovém vystoupení mne uslyšel pan velkostatkář. Na začátku prázdnin jsem vzal od maminky uzlík, pouzdro s houslemi a přestěhoval jsem se do mlýna. Na celé léto. Za stravu a nějaký ten krejcárek. Přes den jsem držel rybářský prut a večer housle. To se opakovalo několik let.“

„ A dnes tě nemrzí, žes hrával zlému panu velkostatkářovi?“ zeptal se Luděk s trochou ironie v hlase.

Jarda ustoupil pravou nohou, nataženou levou rukou udělal hereckého gesto, které měl zažité s celoživotního provozování jako operního pěvce, teatrálně se rozhlédl kolem, a po krátké dramatické pauze pronesl: „Rozhlédni se kolem! Slyšíš řeku, zpívající ptáky, vidíš zelené trávníky a kolem hradby hlubokých lesů.“ Ztlumil svůj hlas. „Byla to má nejkrásnější léta. Bezstarostné mládí obohacené o vše, co ti může poskytnout tento kouzelný svět přírody. A věř, že to není málo!  A tamti za těmi okny? Byli zlí nebo dobří? Máš takové váhy, na kterých bys spravedlivě mohl vážit. Vidíš, už asi žádný z nich nežije. Většina z nich nepřežila válku. Nechtěl bych vyměnit to, že zde stojím, za jejich životy. Stárneme, ať jsme milováni nebo nenáviděni. Já jsem neměl důvod k nenávisti jen proto, že byli páni a já bez majetku. Nepřál jsem jim smrt. Jedno vím, že milovali tento kousek přírody tak, jak jej miluji i já. Mám rozdmychat revoluci, že oni se narodili tam a já zde? Co seješ, to sklížíš. Přirozenější je se dohodnout, a to je u lidí to nejtěžší. Dohodnout se, to znamená mít spravedlivé zákony a nepodplatitelné soudce. Milovat se, v tom je příliš dobrovolnosti.“

Luděk využil jeho pomlky a nesměle se zeptal: „Myslíš, že lidé touží být lepšími?“

„ Jak bych se rád mýlil,“ natáhl pauzu a pomalu dodal: „ chtějí se mít lépe, a ne být lepšími.“  Znovu se uchýlil k odmlčení. Asi rovnal myšlenky. Pak se vrátil ke své úvaze. „ Stále něco organisujeme, vymýšlíme, předěláváme, kritizujeme, jako bychom chtěli přeorat celou zeměkouli. Necháváme se unášet velikášskými myšlenkami, hledáme nejsložitější formulky lidského života, za něčím se ženeme a ani pořádně nevíme za čím.“ Opět dopřál odpočinku svému dechu. „Přitom je to tak jednoduché. Jen se trochu projít přírodou a rozhlédnout se. Nikde se nemůžeme poučit více než zde. Je to také společnost, která má své zákony, možná podle nás ne zcela ideální, ale nepředělává je, nemění je stále, ale dodržuje je. Jen si všimni, jak dopadne ten, kdo je nectí. A jsou to také živí tvorové, mezi které Stvořitel rozsel dobro, zlo, lásku, krutost, vášně. Snad nikoho z nich nenapadne zabíjet druhého jen tak z rozkoše, nenávisti, a žádný z nich nehromadí více, než sám potřebuje. Jak dovedou kolektivně chránit svého příslušníka, je-li v nebezpečí. O obětavé lásce ani nemluvě. Kde se to všechno učili, ve které škole, který ismus vyznávají?“ Teď jeho přestávka trvala déle. Stál bez hnutí a díval se přes budovy mlýna k obzoru, do neznáma. Ticho si přálo promluvit. Luděk nemohl, musel by přiznat, že cítí totéž. Byl jeho dobrým žákem. Mohl se zeptat: Co tedy dál? Ignorovat společnost lidí jen proto, že se zdá být špatnou? Kapitulovat? Hledal cestu k úniku, aby nemusel říci, co měl na srdci. Jarda mu nevědomky pomohl. Oči se mu zaleskly vlhkostí nevytrysklých slz. Jeho pohled hladil obrysy budov, smekal se pozvolna z jedné na druhou, jako by dával sbohem tomu nejmilejšímu příteli. Luděk využil příležitosti: „Až ti bude devadesát, přijedeme sem spolu. Pomohu ti z auta, budeš se opírat o hůl, projdeme se po stejné cestě, budeme si povídat a vzpomínat – třeba na dnešní den.“

Jarda na Luďka nepohlédl, jen připojil: „Pokud tady budu.“ Zamyslel se a sklonil pohled k zemi. „Nechť to zůstane naším snem. Nevím, zda si to ještě budu přát …“ Bylo ticho v nás i kolem. Nebylo co říci.