Královská cesta

Jedná se o povídku do letní soutěže, s využitím vděčné a stále užívané tématiky - lásky. Navíc - pomáhá i historie.

                                                KRÁLOVSKÁ  CESTA

             Popoběhla několik kroků a její hbité tělo se přitom nápadně zavlnilo v davu. Poté se zastavila a ohlédla se zpět. Hledala toho svého mezi procházejícími.

“Nějak se loudáte, císařská výsosti“, vyřkla napomenutí s pří­dechem ironického úšklebku. “Jan Vácslav hrabě Gallas nás očekává“ a chystala se projít nevelkým portálem starého domu. Ještě dříve, než vzala za krásně tvarovanou dveřní kliku, povzdechla si se sil­ně vyjádřeným soucitem: „Chudáci obři. Takový nevděčný úděl jim přiřkl mistr Matyáš Braun, musejí tu nehnutě jen nakukovat tolik let do světa lidí.“ Přitom vzhlížela ke dvěma dvojicím kamenných siláků, nesoucích na svých bedrech tíhu balkonu jako součást portálu.

“Sem jsem nikdy nezavítal. Nejdu tam“, odporoval on. Pro ni to byl trochu překvapivý vzdor, nevzdala se.

“Ale architekt Jan Fischer z Erlachu zde pořádá oslavu k dokončení svého díla. Proč bychom se nezúčastnili? Jen pojďte, vaše císařská výsosti. Slyšíte hlasy, cinkot skleniček a tóny saraban­dy? Tak bych si ráda zatančila“. Naznačila otáčkou taneční pohyb. “Raději menuet nebo gavotu, nevím?“

On však trval na svém: “Žádného Fischera jsem neznal“, a namířil si to napříč, přímo do protější ulice. V překotu vrazil do několika chodců. Až když se opět zařadil do proudu, nastoupil klidnou, poz­volnou chůzi. Brzy ho však doběhla.

“Tak dobře, co kdyby ti říkali třeba Rudolfe, tak bys bývalé­ho majitele, co tu byl předtím, Jana Vchynského ze Vchynic navští­vil? Proč se vlastně ptám, na Karlštejn jsi nejezdil“.

“Nevím“.

“Mám já to s tebou trápení“. Zesmutněla jen na oko. Vzápětí popo­skočila a chytila se ho v podpaží. Přitiskla své tělo k jeho tělu, pootočila si ho k sobě a provokativně se dívala upřeně do jeho tváře.

“Na jeho sebevraždu se nepamatuješ a na potíže s jeho synem také ne?“

“Ne“. Odsekl rázně.

“Nevíš a nebo si nechceš hrát“?

Neodpověděl. Nastalo mlčení. Minuli několik domů až přišli k nárožnímu “U zlaté studny“. Přidržela ho; chtěla, aby se zastavil. Uposlechl. Prohlíželi si fasádu.

“A když jsi Rudolfem, tak chceš dokonce tvrdit, že neznáš Spinelliho?“

“Koho ?“

“Spinelliho — papežského nuncia. Bydlel v tomto domě.“

“Tak dobře.“ Kapituloval. Pokusil se popojít a pokračovat v pro­cházce. Držela ho však pevně. Reliéfy figur na fasádě domu před nimi vystupovaly ve světle klesajícího slunce, jako osvětleny reflektorem.

“Tamti, kteří oslavují, “ ukázala zpět, směrem ke Clam—Callasovu paláci, “se za pár let dožijí moru. Později pak, možná někdo z těch, kteří přežijí, nechá zhotovit tyto reliéfy, v upomínce krva­vého božího trestu. Pojď, je mi smutno.“

Podíval se na ni překvapeně. Poslechl. Ona po několika krocích ná­hle ustoupila ke vzdálenému chodníku. Zůstala obrácena ke středu ulice a vážně, bez pohybu pozorovala jakýsi neviditelný bod tam blízko někde před sebou. On tomu nechápavě přihlížel.

“Ať tě nepřejedou.“ I když nic nejelo, nebylo nic vidět, pohnul se a přistoupil k ní. Ostatní procházející pokračovali v chůzi, oproštěni od podobných představ.

“Nevidíš ty těžké, uzavřené vozy s vojenským doprovodem cizáckých žoldnéřů? Převážejí české pány, o jejichž osudu bylo již roz­hodnuto. Blíží se nejsmutnější den našich dějin. Toho ses již na­štěstí nedožil.“ Po chvíli zamyšlení pokračovala: „Mnoho lidí prošlo v dějinách touto ulicí. S veselostí či smutkem, se zbraněmi či v pokoji. Tvůj Ruesswurm tu přece projížděl v bujném veselí s přáte­li a služebnictvem v pestrých maskách a pak ještě jednou, ale na­posledy na Staroměstskou radnici.“

“Kam zas utíkáš?“

Neodpověděla mu na jeho nervózní otázku. Prokličkovala se mezi chodci vpřed k nedaleké okrouhlé kapli. Nebylo možno ji minout bez povšimnutí. Nespěchal za ní. Uvykl jejím rozmarům. Když se po chvíli k ní přiblížil, klečela na kamenných stupních a pohlížela skrz umě­lecky zpracované železné mříže do ztemnělého prostoru, prosvětlova­ného načervenalým věčným světlem.

“Vidíš, že všechno se vším souvisí.“ Přivítala ho, pro něho nesrozumitelným sdělením. Trpělivě čekal na vysvětlení.

“Císařská výsosti, vy si na nic nepamatujete. No přece ten pa­pežský nuncius, Felix Spinelli. On posvětil tuto kapli na jméno Nanebevzetí Panny Marie. Vlaši, italští kupci, na ty se pamatujete, že? Ti vám ji, Výsosti, postavili za své peníze, které byly před­tím bohužel vaše. Nebylo by pro vás nedůstojné, abyste poklekl zde vedle mne, císařská výsosti?“

Bázlivě se rozhlédl kolem. Příliš dotírající přítomnost mu nedovolo­vala přenést se do jejích představ.

“Počkám ve svém kočáře,“ alespoň žertem se pokusil o kompro­mis. Pozdvihla svou pravou ruku, která se ladně zavlnila jako poletující závoj. Oči v její otočené tváři zaprosily. Zavrtěl se a vylekaně, ale poslušně přiklekl vedle ní.

“Však ti kočár neujede. Co se ohlížíš?“ a sladce doplnila:“Podej mi ruku“.

Učinil, jak si přála. Drželi se za ruce a mlčeli. Nevydržela však dlouho. Pustila se jeho ruky, když cítila jeho netrpělivé záchvěvy.

“Jeho císařská výsost si ještě nezvykla na zvídavé pohledy lidí? Jste snad nad ně povznesen,ne? Jen ať vidí, že se máme rádi“.

Nevžil se do přisouzené role, mlčel. Vše bylo pro něho hodně překvapivé. Povstala vzne­šeně, jako osoba z opravdového královského rodu. Pokračovali společně graciosně v chůzi. Bylo to však jen krátce, než se znovu od něho vzdálila. Zabočila do podjezdu křídla paláce Colloredova a dívala se ve směru úzké ulice. Po chvíli se na její tváři obje­vil úsměv a začala se tlumeně smát.

“Co je zase?“ vyzvídal.

“Ty nic nevidíš?“ a nenechala ho odpovědět. “Vidíš ten hlouček spiklenců, kteří se schovávají u vchodu do lázní ...‚ čekají na krále Václava. Marně, láska ženy ho zachrání. Vlnka za vlnkou právě tiše hladí boky malé loďky, ve které je připravena krásná lazebnice Zuzana, aby ho za chvíli převezla přes Vltavu. Ostrou­hají všichni mrkvičku.“

Stočila své tělo a rukama se zavěsila kolem jeho krku.

“Vidíš co dokáže láska ... polib mne.“

Lekl se.

“Teď?“

“Ano, teď.“ Její hlas byl prosycen tisíci svůdnými sladkostmi. Poslechl. Několik nejbližších chodců zpomalilo a nechápavě poký­vali hlavami nebo se jen usmáli.

Odklonila hlavu, jeho tělo však držela ve své náruči. Její zrak mířil k průčelí kostela svatého Františka při klášteře Křižovníků. Uvolnila objetí. On se jen ustrašeně rozhlížel kolem.

“Tam někde uvnitř jsou už jen kosti muže, kterého dívčí láska zachránila před sekyrou katovou. A nebylo to dlouho po té prostopášnici Zuzaně. Rytíř Jan Smiřický se jmenoval.“

“A od čeho mne uchráníš ty?“ Nečekal na odpověď. “Pojď již prosím tě.“ Vzal ji lehce v podpaží a při chůzi ji políbil krátce na tvář. Překvapeně na něho pohlédla a poděkovala úsměvem.

Prošli mosteckou věží a vstoupili na dlaž­bu Karlova mostu. Dlaně jejich se našly a prsty se vzájemně pro­tnuly. Těla se přiblížila. Míjeli postupně kamenná sousoší. Ona se chovala nezvykle tiše. Jen její oči občas pohlédly oddaně k jeho tváři. V takovém okamžiku zmáčkla pevněji své prsty. Reagoval na takový impuls. Usmál se. Až teprve před sousoším Sv. Lugardy se zastavila a on s ní. Hleděla chvíli ke skloněnému Kristu na kříži.

“I to je láska…‚“ řekla polohlasně, spíše pro sebe. Vážnost v její tváři se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku. Poposkočila jako dovádivé kůzle. Vběhla na podestu blíz­kého schodiště, sestupujícího na Kampu. Jeho ruku však nepustila ze své. Táhla ho téměř za sebou. Poslušně ji následoval. Po krátkém zaváhání před sestupem na schody prudce zabočila vlevo. On nepředpokládal její náhlou změnu směru. Jeho tělo se nepřizpůsobilo, zůstal stát při pravé straně podesty. Trhnutím se jejich ruce rozpojily. Těla znehybněla v prostoru, jako by patřila k řadě postav, po věky zde lemující okraje Karlova mostu. Jen jejich hlavy se k sobě obrátily. Do jedné tváře byl vytesán výraz překvapení, v druhé tváři se skrý­valy nerozluštitelné otazníky. Zůstaly zde, vymodelovány láskou, zakotveny do prostoru bez času, v sousedství nesmrtelných symbolů.