Prohraje Rusko válku? Rusko ve válečné pasti

Téměř čtyři roky po zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu stojí Ruská federace před dilematem, které nemá dobré řešení.

Válka, jež měla podle původních plánů trvat dny, se proměnila v nejkrvavější evropský konflikt od druhé světové války. Ruské ztráty podle západních odhadů překročily milion vojáků, ekonomika se přeorientovala na válečnou výrobu za cenu strukturálních deformací a mezinárodní izolace. Přesto Kreml pokračuje.

Proč Kreml nemůže zastavit válku

Logika autoritářského přežití

Pro pochopení ruské strategie je nezbytné opustit rámec konvenční geopolitické analýzy. Kreml není západní institucí s racionálními strategickými cíli typu územních zisků či bezpečnostních záruk. Ruské vedení vybudovalo především systém na moc – stroj, jehož primárním účelem není vojenská preciznost ani efektivní hospodaření se zdroji, nýbrž udržení moci za každou cenu.

Stárnoucí vůdce, stárnoucí vnitřní kruh a systém bez bezpečného mechanismu předání moci, to je velký existenční problém. V každé autokracii se moc koncentruje v rukou jedné osoby pouze tehdy, když všichni kolem věří, že jejich vlastní budoucnost závisí na tom, že tato osoba zůstane u moci. Jakmile tato víra ochabne, mizí i kouzlo autority.

Z této perspektivy válka představuje nástroj perpetuace režimu. Anexe Krymu v roce 2014 demonstrovala mechanismus: vojenská akce přinesla prudký nárůst popularity a obnovila pocit historické velikosti. Postupně však tento efekt vyprchal. Režim potřeboval nový legitimizační impuls.

Informační bublina a selhání zpětné vazby

Zásadním faktorem, který vysvětluje původní fatální podcenění ukrajinského odporu, je struktura informačních toků v autoritářském systému. V Kremlu není nikdo odměňován za pravdu – kariérní postup závisí na schopnosti prezentovat nadřízeným žádoucí zprávy. Vojenští velitelé, tajné služby i členové vlády působí jako provozovatelé herny, odměňováni za pěstování iluze o finálním triumfu.

Takový mechanismus generuje trvalé překrucování skutečnosti: informace o likvidaci vojenského útvaru během obsazování tří rozstřílených budov se mění ve sdělení o statečném úspěchu při osvobození vesnice. Výsledkem je radikálně zkreslený obraz situace na bojišti.

Past nenávratných nákladů

V mysli Kremlu existuje hlubší, temnější kalkul. To, co Rusko dosud dobylo, je příliš málo na ospravedlnění astronomických ztrát. Podle odhadů CSIS z roku 2025 ruské ztráty pravděpodobně překročily milion vojáků včetně přibližně 250 000 zabitých. Britská rozvědka v září 2025 uvedla obdobná čísla – kolem 240 000 padlých a celkové ztráty dosahující milionu.

Jak tuto oběť vysvětlit vlastním elitám, když výsledkem je několik set čtverečních kilometrů zničeného území? V logice Kremlu existuje jediné řešení: tlačit více, získat větší cenu. Zastavení války by znamenalo konfrontaci s otázkami, které by režim zničily: Proč jsme začali? Proč jsme ztratili tolik lidí? Kam se poděly peníze? Kdo je zodpovědný?

Válečná ekonomika: Čísla a trendy

Makroekonomický rámec

Ruská ekonomika roku 2025 vykazuje paradoxní charakteristiky. Po růstu přes 4 % v letech 2023–2024, taženém masivními vojenskými výdaji, nastává prudké zpomalení. HDP ve třetím čtvrtletí 2025 vzrostl pouze o 0,6 % meziročně, centrální banka snížila roční prognózu na 0,5–1 %. Inflace zůstává na úrovni kolem 8 %, což vynutilo udržování klíčové úrokové sazby na 16,5 %.

Federální rozpočet pro rok 2025 alokuje na obranu 15,5 bilionu rublů, což představuje přibližně 7,2 % HDP a 37 % celkových federálních výdajů. Skutečné vojenské výdaje jsou ještě vyšší, zahrneme-li utajené položky a sociální platby spojené s válkou. Poprvé za Putinovy éry vojenské výdaje překračují sociální výdaje včetně důchodů, zdravotnictví a vzdělávání.

Rozpočtový deficit a financování

Oficiální prognóza deficitu 0,5 % HDP pro rok 2025 se ukázala jako nerealistická. Do srpna 2025 deficit dosáhl téměř 5 bilionů rublů, revidované odhady počítají s 2,6 % HDP – nejvíce od pandemického roku 2020. Některé analýzy předpovídají, že skutečný deficit může dosáhnout 6 bilionů rublů (76,8 miliardy USD) do konce roku.

Kreml financuje deficit prostřednictvím mechanismů, které analytici označují za skrytou monetární emisi. Ministerstvo financí emituje státní dluhopisy (OFZ) v nebývalých objemech. Banky je nakupují – nikoli však z vlastních prostředků. Centrální banka poskytuje týdenní úvěry zajištěné těmito dluhopisy, čímž vzniká cirkulární financovací schéma přesahující 2,8 bilionu rublů.

Příjmy z energetiky a sankce

Příjmy z ropy a zemního plynu, tradičně tvořící 30–50 % federálního rozpočtu, klesají. Pro rok 2025 se očekávají příjmy z uhlovodíků na úrovni 8,65 bilionu rublů – o 22 % méně než 11,13 bilionu v roce 2024. Hlavními faktory jsou nižší globální ceny ropy a zpřísňující se sankční režim.

Ruská stínová flotila tankerů – síť stovek plavidel operujících mimo jurisdikci sankcionujících států – se stala klíčovým nástrojem obcházení cenového stropu G7. Do konce roku 2025 flotila čítala přes 600 lodí, přičemž průměrné stáří tankeru činí kolem 18 let. V lednu 2025 americké ministerstvo financí sankcionovalo 183 plavidel, EU přidala 74 dalších lodí. Podíl stínové flotily na ruských exportech ropy klesl z 84 % v lednu na 64 % v srpnu 2025.

Daňové zatížení a fiskální opatření

Kreml reaguje na rozpočtové tlaky zvyšováním daní. Hlavním opatřením je plánované navýšení DPH z 20 % na 22 % od ledna 2026, které má přinést přibližně 1 bilion rublů (12,3 miliardy USD) ročně. Současně klesá práh obratu pro povinnost platit DPH z 60 milionů na 10 milionů rublů, což zasáhne malé a střední podniky.

Celkově zhruba třetina dodatečných rozpočtových příjmů pochází z ekonomického růstu, zatímco zbývající dvě třetiny z vyššího daňového zatížení firem a obyvatelstva. Daňové příjmy bez energetiky mají v roce 2025 vzrůst o 18,4 % na 29,4 bilionu rublů.

Regionální disparity

Ekonomická krize se nejostřeji projevuje na regionální úrovni. V první polovině roku 2025 vykázalo 67 z 89 ruských regionů výrazný rozpočtový deficit. Zatímco příjmy v Moskvě vzrostly meziročně o 11 %, v severozápadních a sibiřských regionech růst nepřekročil 2 %. Třetí rok po sobě klesají transfery z federálního centra do regionů.

V některých průmyslových centrech je pokles dramatický: příjmy z daně z příjmů v Republice Komi klesly o 53,9 %, v Čeljabinské oblasti o 33,3 %. Více než polovina ruských regionů vstoupila do průmyslové recese. Z 20 hlavních průmyslových odvětví vykazují růst pouze čtyři, z toho tři přímo spojená s vojenskou výrobou.

Společenské dopady a vnitropolitická dynamika

Proměna veřejné podpory

V počátečních měsících invaze ruská společnost reagovala způsobem, který se zdál téměř surreálným: miliony lidí podporovaly válku, která jim nepřinášela žádný osobní prospěch. Válka existovala jako televizní podívaná – vlastenecká show nevyžadující žádnou osobní oběť. Sounáležitost s velkou mocností kompenzovala pocit bezmoci v každodenním životě.

Tato iluze skončila v září 2022, kdy Kreml vyhlásil částečnou mobilizaci. Poprvé se válka dostala do kuchyní – k manželům, synům a bratrům. Panika se šířila tak rychle, že úřady mobilizaci prakticky okamžitě zastavily.

Sociální cena konfliktu

Kreml se po neúspěchu masové mobilizace obrátil na sociálně marginalizované skupiny. Muži z chudých regionů, vězni nabízení svobodou výměnou za službu na frontě, lidé, jejichž smrt nezpůsobí veřejné pobouření. Data BBC Russian a Mediazona potvrzují, že 67 % potvrzených obětí pocházelo ze sídel s méně než 100 000 obyvateli. Republika Baškortostán zaznamenala 7 643 potvrzených úmrtí, Tatarstán 6 599, Sverdlovská oblast 5 386. Moskva s více než 13 miliony obyvatel vykázala pouze 4 520 mrtvých.

Válka prohlubuje třídní rozdíly. Ve venkovských školách dominuje vlastenecká výchova, na webových stránkách elitních moskevských škol se o válce prakticky nemluví. Elita žije v paralelním vesmíru – profituje z válečných zakázek, cestuje do zahraničí, její děti neslouží.

Mlčení elit

Ruské elity mlčí, přestože na rozdíl od běžné populace přesně vědí, co se děje. Kreml vybudoval elitní třídu založenou na principu vazalství – kariérní postup závisí na správných patronech, rodinných konexích a schopnosti extrahovat zdroje z veřejných rozpočtů. Nikdo nesmí zářit jasněji než šéf.

To je tragédie ruské vládnoucí třídy: nemohou opustit potápějící se loď, protože nemají přenositelné dovednosti. Jejich jediným skutečným talentem je navigace korupčního systému. Útěk do exilu pro ně nepředstavuje život, ale konec existence, jak ji znají. Nikdo není skutečně loajální – všichni se prostě bojí.

Scénáře dalšího vývoje

Indikátory systémového stresu

Ačkoli budoucnost nelze předpovědět s jistotou, lze identifikovat klíčové indikátory napětí: peněžní toky z exportu ropy (hlavní zdroj příjmů), měsíční rozpočtové údaje, úrokové sazby centrální banky (indikátor inflačních tlaků), dostupnost paliva (ukrajinské údery vyřadily odhadem 10 % rafinační kapacity) a finanční stav regionů (rostoucí deficity signalizují limity redistribuce).

Limity udržitelnosti

Ruská válečná ekonomika není ani v kolapsu, ani zdravá. Může financovat a vést dlouhou válku – nikoli však levně a za rostoucí cenu pro civilní sektor a budoucí růst. Systém přežívá, jen dokud do něj proudí čerstvé peníze. Sankce, klesající ceny ropy, technologická omezení a demografické faktory vytvářejí kumulativní tlaky.

Bez zásadního externího šoku – například radikálního zpřísnění vymáhání cenového stropu snižujícího čisté příjmy z ropy – systém může pokračovat. Každý diskontovaný barel, každá předražená čínská komponenta, každý bilion rublů regionálního dluhu však představuje zdroje nedostupné pro válku.

Pro Kreml mír neznamená stabilitu – mír znamená zodpovědnost

A zodpovědnosti se režim bojí nejvíce. Zastavení války by otevřelo prostor pro otázky o legitimitě obětí, efektivitě vedení a osudu vynaložených zdrojů. Donutilo by elity přehodnotit loajalitu, otevřelo by prostor pro vnitřní převraty.

Válka může skončit pouze dvěma způsoby: buď jedna strana zvítězí, nebo obě strany dosáhnou poznání, že další boje nepřinesou nic nového. Zatím ani Rusko, ani Ukrajina nevěří, že tyto limity nastaly – a to ze zcela jiných důvodů. Rusko v pasti nenávratných nákladů hledá ospravedlnění obětí v dalších ziscích. Ukrajina se obává, že jakýkoli ústupek legitimizuje agresi. I z pohledu ukrajinské historie, lidé velmi dobře ví, co by se stalo, kdyby Rusové Ukrajinu ovládli.

Jediné, co může patovou situaci změnit, je posun v myslích těch, kdo rozhodují. A v systému, kde nikdo není odměňován za pravdu, může takový posun přijít příliš pozdě.

Hodnota lidského života nikdy nepatřila k pilířům ruské státnosti

Kolik osobností za posledních několik let záhadně vypadlo z okna? Dodnes nebyla spolehlivě vyvrácena podezření, že Putin – tehdy ještě jako premiér – nesl odpovědnost za bombové útoky na obytné domy v roce 1999. Z dnešní perspektivy, kdy ruské rakety cíleně míří na civilisty včetně dětí, tomu není těžké uvěřit.

Přístup k hodnotě jednotlivce snad nejlépe vystihují výroky připisované Stalinovi:

„Smrt jednoho je tragédie. Smrt milionů je statistika.“

„Smrt řeší všechny problémy. Není člověk, není problém.“

„Volby nerozhodují voliči, ale ti, kdo sčítají hlasy.“

Chceme skutečně, aby se ruský vliv vrátil do české kotliny?

Použité zdroje

Carnegie Endowment for International Peace – Russia’s War Economy (2025)

Center for Strategic and International Studies (CSIS) – Russia’s Battlefield Woes in Ukraine (2025)

The Moscow Times – ekonomické a vojenské zpravodajství (2025)

Jamestown Foundation – Kremlin’s War Economy Driving Recession (2025)

BBC Russian / Mediazona – verifikované ztráty (2025)

U.S. Department of the Treasury – sankce na stínovou flotilu (2025)

Russia Matters (Harvard) – War Report Cards (2025)

Centre for Research on Energy and Clean Air (CREA) – analýzy energetického sektoru (2025)