Na Ukrajině chceme mír!

Ukrajina není dokonalou zemí, ale která země je dokonalá? Válka je zlo, ale znamená vždy snaha o mír opravdový mír? 

Bohužel západní myšlení je pořád stejné, i když se můžeme z historie poučit, neděláme to, relativizujeme, zlehčujeme. V počátku války neměla Ukrajina západní podporu, přesto dokázala Rusku čelit a ubránit třeba Kyjev, ale já nechci psát o Ukrajině, chci psát o něčem jiném.

Chci psát o jednom nejmenovaném premiérovi, který razil cestu míru a diplomacie, s jediným cílem - odvrátit válku. Dnes by se mu hanlivě říkalo "chcimír". Většina tehdejší společnosti jeho snaze bouřlivě tleskala. Jen jeden politik v pozadí tušil její marnost. Tento politik by dnes byl nazýván válečným štváčem.

Bojovat, bořit, ničit, nebo najít kompromis a mír? Odvrátit válku trpělivostí, diplomacií a dobrou vůlí? Pojďme si promluvit o zemi, kde žije velká národnostní menšina a požadavek na odtržení je zcela legální a je na stole mnoho let. Právo na sebeurčení je legitimní. Vláda v hlavním městě však tyto snahy likviduje a v mnoha lidech, toužících připojit se k "velkému bratrovi", pak zůstává pocit nespravedlnosti a odporu, ve kterém jsou přinuceni žít. Vláda se přitom s menšinou snaží zacházet s citem. Má všechna občanská individuální práva, národní školství a možnost plného kulturního vyžití.

Hospodářské problémy způsobily propad životní úrovně, která následně eskalovala v nekonečnou spirálu obviňování a nenávisti založených na příslušnosti k národu. Velký vůdce v sousední zemi postavil tamní ekonomiku na nohy rychleji a lépe. Nastartovaný hospodářský růst a politika velkého vůdce zdánlivě přinášela úspěchy a prosperitu, říše vypadala jako silný stát, ve kterém zavládl blahobyt. I proto měl sympatie. Evropa si ani neškytla, když velký vůdce zabral část země, která mu dle mezinárodního práva nepatřila. Ani když zabíral další území, právě naopak, důraznější prosazování záměrů pokračovalo. Velký vůdce zesílil své provokace na zemi, o které je tento příběh a podařilo se mu vyostřit napětí mezi oběma etniky. V této situaci vstupuje do dění předseda jedné cizí vlády, který se chopil role prostředníka, mediátora.

Mluvil sice o nutnosti dodržování smluv a o tom, že v případě napadení jsou závazky posvátné a nelze se jim vyhnout. Nicméně změna reality se blížila - totiž za každou cenu zabránit válce. Masivního krveprolití se svou krutostí už bylo v Evropě dost. Nechceme konflikt celoevropský, chceme mír.

Vyjednávání je obtížné, nabízí se ústupky, ale požadavky se stále stupňují. Etnikum je utlačované a velký vůdce ho musí ochránit. Bylo to sice dobře sehrané propagandistické divadlo, nicméně fungovalo. Zdálo se, že je vše hotovo, vláda v hlavním městě ustupuje. Hurá, bude mír a to chceme, chce to celá Evropa. Jenže velký vůdce změnil názor, návrhy jsou nyní nepřijatelné, primární cíl je připojení území k říši a trvá i na uspokojení územních nároků sousedních zemí. Jen tak se přece může ukončit nevýslovné utrpení etnika. Velký vůdce však zdůrazňuje, že víc už v Evropě žádat nebude a že chce přátelské vztahy a mír. Navíc poskytl záruku, že nové hranice budou definitivní. 

Na Západě zavládlo všeobecné uspokojení, že válka nebude. Tohle je čestný mír. Věříme, že je to mír pro naši dobu. V zemi velkého vůdce vypukla nacionální euforie. Vše vypadá skvěle, happyend a Evropa žila v míru, dokud neumřela...

Už tři týdny po připojení nového území vydal velký vůdce interní směrnici k přípravě vojenské likvidace zbylého území. 

To, o čem píši, je náš příběh, je to příběh Sudet a jak to vše dopadlo víme. Je možné ústupky dosáhnout míru? Spousta z vás řekne, že Rusko není nacistické Německo a Putin není Hitler. Opravdu?