Zima je čas obnažených kostí

Zima je čas obnažených kostí. Ohlodaných až na morek. A kdo si myslí něco jiného, lže si do kapsy. Všechny listy už stačily opadat a zůstaly jen holé větve křičící svou smutnou pravdu, že se kolo načas zastavilo a mlýn nemele.

Vločky jsou ve své dokonalosti nepřístupné. Jsou nádherné právě v ten okamžik, kdy se nám snáší na nos (a v tu chvíli ještě pocítíme ozvěnu dětského úžasu a radosti, kterou si chceme ponechat jen sami pro sebe). Pak krátce zastudí a zůstane nám po nich tak akorát mokrá a studená loužička. Kde jsem zase nechala ten kapesník? (Doma spolu s šálou a s rukavicemi, samozřejmě.) Čistá krása nezahřeje. Třpytí se stejně jako světýlka za okny a mrazivé hvězdy, které jsou teď nekonečně daleko. Jsou jen chabou útěchou a připomínkou toho, že se světlo zase vrátí. Ale kdy, když teď je úplná tma? V zimě se před ničím neschováte. Nejméně sami před sebou. Pravda je holá a pálí jako mráz.

Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěl jeden chlápek v hospodě (upíjela jsem tenkrát pár ostře řezaných a ještě hrdě nosila steely, pak jsem se tam ovšem zakecala s jedním bezdomovcem a mudrovali jsme o Husserlovi, hýlé a sófrozyné a tak o všem i o ničem) o jednom pracovníkovi meteorologické stanice, který každé ráno a za každého počasí chodil chytat vločky na sklíčko a fotil si je. Tvořil si z nich sbírku, takovej BOOK sněhovejch vloček. Prostě sbíral vločky. Chápu, každý něco sbíráme, tak proč ne zrovna vločky? Nafotil si jich pěknou sérii a opravdu byla každá úplně jiná, jinak vykreslená, jinak krásná, jinak mrazivá, jinak dokonalá. Chtěl to pak publikovat a začal shánět vydavatele dost odvážného (dnes bychom řekli "progresivního s jasnou vizí"), dost vidoucího ve smyslu Rimbaudova VOYANT, aby do tak riskantního podniku šel. Bohužel si nevybral zrovna nejlepší načasování, bylo krátce před revolucí, a tak svou sbírku zase uschoval do šuplíku. Věděl, že její čas ještě přijde. Nakonec se mu podařilo vycestovat do Států, kde se z jeho sbírky jako z naprostého unikátu pomátl jakýsi avantgardní milionář a náš pan sběratel v něm našel svého anděla zachránce-investora ochotného jeho vločkovou collection zafinancovat v plné výši. V okamžiku (a ani to tak moc nestudilo) se stala bestsellerem. Spatřila tak světlo světa odhalená až do svých základních struktur. Vyfocená krystalická pravda chycená mezi dvěma laboratorními sklíčky.

Pravda je sama o sobě dost skličující a o její kosti si častokrát vylámeme zuby (pozor ať vám nezůstanou přes Vánoce v krku, pravda se nedá snadno spolknout). Přesto se však ještě stále najde někdo, kdo je ochotný za její svébytnou krásu zaplatit. I to by nám mohlo alespoň na nějaký čas poskytnout útěchu. Do chvíle, než se vrátí hřejivé světlo.   

Ono se zase vrátí. A možná že je čas vrátit se znovu ke svým milovaným sbírkám. Třeba na ně za velkou louží také čeká jejich natěšený, motivovaný i movitý Anděl pravdy. Já zkusím chytat mezi sklíčka svou skličující pravdu a nakonec trumfnu i toho Vločkaře. Mezitím se budu procházet mezi těmi pokřivenými pahýly v mlze a čas od času si chytnu vločku alespoň na nos. Kapesník si příště pro jistotu vezmu s sebou.