Sdílím krásnou a čistou vizi jedné své blízké duše o posvátném místě pro ženy plném porozumění, něhy, vnitřní síly a odvahy být zranitelná, kde bychom se mohly navzájem očistit, odpočinout si a posbírat hlubokou moudrost.
Hledám takové místo a volám po něm vyprahlým hlasem ve chvíli, kdy jsem donucena složit zbraně s už otupělým a zrezivělým ostřím, kdy utěšuji opuštěné dítě, kdy zvedám cizí ženy z prachu a směji se s nimi navzdory všem slzám světa, kdy počítám a oplakávám své mrtvé. Ve chvíli, kdy jsem vyhaslá na troud. To pak hltám velkými doušky voděnku z živého pramene a rozhlížím se po vlající červené látce se zlatými třásněmi, která by mě celou zahalila. Kde bych spočinula jako v chomáčku vaty. Zcela postačí i okvětní lístky vlčího máku rozfoukané večerním vánkem po poli. Kam jsem se schválně přišla ztratit.
Prastará tradice červeného stanu jako místa vzájemného sdílení a podpory věnované ženám ženami existuje polozapomenutá mnoho set let. Poztrácená jako ty okvětní lístky. Pojď, uvážeme si šátky kolem boků, vezmeme si košíky bab bylinkářek a posbíráme je. Výchozí látku máme, stačí je jen pevně sešít k sobě na stanové plátno, které unese všechno. Konstrukci si necháme postavit od mužů, které tolik milujeme a pak je pošleme načas pryč. Za hranici kruhu vypáleného slzami vstoupit nemohou.
Usedni dnes se mnou v červeném stanu a spočiň sama v sobě. Připravím ti s láskou třezalkový čaj ze svaté krve země, po které jsem tančila, a pořádně se o sebe opřeme chodidly. Pro dny příští.
