Znovu stojím na scéně. Je zázrak, že jsem nakonec sebrala sílu se na ni znovu postavit. Důvěrně hladím taneční lino a bezmyšlenkovitě se protahuji v naučeném sledu pohybů. Mám na sobě černý trikot a piškoty. Zhluboka se nadechnu.
S prvním vytušeným tónem, který se teprve chystá zaznít, se zhluboka nadechnu a vydechnu a pak mým tělem jednoduše projede záchvěv energie, která mě rozproudí a uvede do pohybu. Jako by mě někdo strčil do zásuvky a zapnul režim ON. GO ON. La Danseuse. Tančím s lehkostí a parádně si to užívám. Vše kolem jsou jen zbytečné kulisy, které sice ostře vnímám, ale v tuto chvíli mě nijak nezajímají. Soustředím se pouze na prostor, který svými pohyby vytvářím a tvaruji, hladím ho a laskám, vstupuji do něj a mazlím se s ním. On přechází do mě a já do něj v nekonečně opakujícím se kruhu. Kruhový čas. Linka natažená až za horizont. Každým svým pohybem tento prostor vyplňuji, znovu tvořím a vzápětí ničím a kamkoli se pohnu, musí se mi podřídit, přizpůsobit a následovat mě. Je tvárný, sametově hebký a poddajný jako voda. Zcela se tomu odevzdávám a s rozkoší tančím sama se sebou. Plyneme spolu po proudu v čistém FLOW.
Jsem opět volná! Měkce a heboučce mě zalévá zlatavé světlo, které již dobře znám. Vrátilo se. Vítám ho s radostí a vím, že teď už mě neopustí. Vtisklo se do mých buněk, do buněčné paměti a kdykoli teď začnu tančit, bude mě doprovázet. Jen z velké dálky ke mně doléhá obrovský aplaus. Ukláním se a všechny ovace, květiny a tváře s jejich slzami dojetí v očích nechávám daleko za sebou. V duchu se setkám jen s jedním pohledem, který mě pohladí se stejnou něžností a pochopením tak jako kdysi. Pohladí porozuměním. Pak si jde svou vlastní cestou a já také. Vše bylo řečeno. Usmívám se zevnitř na sebe, na tebe, na svět. Je mi dobře.
S úctou věnováno nesmrtelnému odkazu vznešené tanečnice Piny Bausch.
„Tančete, tančete, jinak jsme ztraceni.“
