Celkem nedávno jsem si prohlížela jednu zajímavou bonsaj a při pohledu na ni jsem si uvědomila, jak až moc je dokonalá. Možná že až příliš. Minimalistická etuda na vybroušený vkus bez jediného kazu. A přesto je stále plná života.
Na výstavě by taková ušlechtilá a pěkně rostlá bonsajka vzbudila zaručenou pozornost, jistě by sklidila pár mezinárodních ocenění přímo od vyhlášených znalců a je dost dobře možné, že by nakonec získala i hlavní cenu poroty. Obstála. Sklidila zasloužený úspěch. Může odjet spokojená domů a vystavit si další trofej. Přesto by ve mně jako v návštěvnici této jistě-zcela-mimořádné-a-dlouho-očekávané výstavy zůstala na jazyku hořká pachuť a bolest v srdci. Za ni. V dokonalé formě je totiž cosi neurotického. Křehkého. Ell´est tres bonne, bonne, bonsai.
Abyste mi dobře porozuměli. Nemám ani to nejmenší proti milovníkům bonsají. Jen bych se jim sama nechtěla dostat do rukou. Nechtěla bych být tvarována podle cizí vůle a umu výměnou za mimořádnost a uznání. Nechtělo by se mi, aby velikost a směr mého růstu určovaly jakési drátky, které mě pevně drží ve formě. A v šachu. Drží a nepustí. Děkuji pěkně, porostu si sama, i když přesně nebudu vědět jak a kam. Netoužím vyrůst do krásy. Neprahnu po tom vyrůst do velikosti. Chci si jen růst svým vlastním tempem a s důvěrou, že porostu přesně tak, jak mám. Jak je mi vlastní. Jen tak.
Kdybych měla prožít některý ze svých životů jako bonsaj, mimořádnost bych šmahem vyměnila za přirozenost, dokonalost za harmonii a šlechtěnost za šlechetnost. Z drátků a z ocelových vláken bych se vyvlékla, i kdyby mi měly sedřít borku. Ocenila bych právě tuto životní zkušenost a poděkovala za to, čemu mne naučila. Počkala bych si na vítr, který by mi schválně rozcuchal srovnané lístečky, a s rozkoší bych si protáhla všechny větvičky. Ty nejvíc pokroucené by mě přitom možná i zabolely, ale ať. Alespoň bych cítila, že jsem naživu. Že jsem ještě úplně neztuhla do věčné krásy. Zaměřila bych pozornost dovnitř sama sebe, až tam, kde mi teče míza.
A s úlevou bych si vydechla.
