Slepený slepinec se objeví všude tam, kde alespoň na chvíli zavládne kolektivní mysl. Vlastní smysl tohoto počínání by vydal na samostatnou úvahu. Vysledovala jsem v tom však ne nezajímavou zákonitost.
Nu, slepice se seběhnou do houfu a zvláštním způsobem se slepí v jednolitý kus. V masu bez kousku integrace (neřku-li inteligence) a špetky vlastního (s)vědomí, zato však s jednotným názorem na vše, jednotným pohybem odnikud nikam a jednotným kdákáním na stejnou notu.
Zpozorovali jste to už někdy? Stačí se pomalu přiblížit k plotu a vzbudit u první slepice zdání, že možná něco dostane. Jakmile jí to „sepne“ a naladí se na příjemnou vlnu blaženého očekávání, přenáší se impulz dál do slepičího houfu a to až do chvíle, než k plotu doběhne ta úplně poslední slepice a všechny se naráz a načas slepí. Tedy až do doby, kdy té první (nebo té poslední) „docvakne“, že nedostane nic. Pak se všechny zase načas rozlepí a kolem poletují už jen chuchvalce slepeného peří…
U slepic by mi to zase až tak nevadilo. Přeci jen, je to jejich přirozenost, což nejspíš věděl časů blahé paměti i otec zakladatel velmi zajímavé a zatím zdaleka ne zcela doceněné vědní disciplíny "etologie" (neplést prosím s etiologií) - Konrád Lorenz. Kolektivně slepené chování mne však poněkud zaráží v případě přirozenosti lidské, kde bych očekávala přinejmenším užití vlastního mozku nebo alespoň původnost myšlenek. Tedy těch skutečně vlastních, nepřejatých, podrobených důkladné a důsledné analýze kritického myšlení.
V oblasti chování lidského druhu se jedná o dosud neprobádaný jev, který mě stejnou měrou fascinuje jako děsí. Byla jsem mu ve svém životě již několikrát přítomna, naštěstí pouze v roli nezúčastněné pozorovatelky. Úvodní intro má podobný ráz jako to, co jsem spatřila v jedné venkovské obci lounského okresu za plotem plným slepičinců. Pár dní nato jsem mohla něco podobného vidět „lajf“ u člověka takzvaně moudrého a nestačila jsem se divit. Konkrétní kulisu, která se posléze pěkně vybarvila, poskytovalo a zároveň podmiňovalo právě probíhající výběrové řízení v oblasti tzv. pomáhajících profesí. Uchazečky (ačkoli byl mezi nimi přítomný i jeden uchazeč, abych dodržela genderovou korektnost) se půlhodinu před zahájením osobních pohovorů podobným způsobem slepily a vzorně a svorně (teď se mi chce skutečně napsat, že kdákaly, ale upustím od toho), ač šlo v tu chvíli vlastně o rivalky na bitevním poli zvaném uplatnění-se-na-trhu-práce, vytvořily dočasné sociální společenství, tedy onen již v úvodu zmíněný "slepineců, v němž si vyměňovaly zkušenosti z předchozích „výběrek“, společně sdílené obavy z průběhu toho dnešního, stesky nad neutěšenou situací pracovního trhu na tom našem drsném severu, nedůvěru ve vlastní schopnosti a nejpíš i vlastní rezignaci na správné pootočení kormidel vlastních životů. No, nechme se dámy unášet vespolek. Všechny houfem.
Přihlížela jsem tomuto zajímavému jevu z dálky a tu a tam se ke mně i doneslo nějaké to slůvko postěžování si, obav a nedůvěry ve věci příští. Podotýkám, že z vlastní zkušenosti již vím, že emoce a myšlenky (obzvlášť ty nekriticky přijímané) jsou velmi zákeřnou a nakažlivou záležitostí. Držela jsem se tedy v bezpečném odstupu, fakticky i metaforicky. Dokonce metafyzicky. Jen jsem to všechno zpovzdálí pozorovala a bylo mi tak nějak divně a smutno.
Výběrového řízení jsem se nakonec také zúčastnila a vyhrála ho. Na vedoucí pozici. Nechci se tím zrovna dvakrát chlubit, proto o tom nepíšu. Uvádím to jen pro pravdivé dokreslení celého obrazu, který bych prostě a jednoduše nazvala „Slepice za plotem“. Nakonec jsem po zralé úvaze na tuto pozici stejně nenastoupila. Vyskytla se zajímavější pracovní nabídka.
Snažím se to pochopit, opravdu. I s použitím vlastního kritického a nezaujatého myšlení. Myslím na to, co by tomu řekl Konrád Lorenz. Anebo Ezop. Napadají mě k tomu jenom další ptačí průpovídky o vráně sedající k vráně, o trpitelském sborovém kvokání mezi slepičinci a o tom, že orli létají vysoko a sami. Jednoho takového znám. Je to letec první kategorie, a proto se u něj učím.
Člověk se má pohybovat ve vybrané společnosti a dát si setsakra pozor na to, co tam pochytí. A chlubit se jen vlastním neslepeným peřím.
