Šiju si svůj bitevní kabát a zpívám si přitom. Vážně, bez keců. Jak takový pořádný bitevní kabát může vypadat a k čemu je vlastně dobrý? Ve zkratce, snese na sobě úplně všechno. Všechny vaše šrámy, které jste během života utrpěli.
Nevím jak vy, ale já si své jizvy hýčkám. Jsou totiž důkazem toho, čím vším jsem musela projít, a připomínají mi, že jsem to zvládla. Nestojím o cizí metály a výložky na ramenou. Každou hodnost si přišívám sama. Je to kabát naruby určený pro obzvlášť výjimečné příležitosti. Spíše odhaluje, než zakrývá. Proto ho nosím zcela výjimečně. Co kus to originál, navrhujete, šijete a žijete si ho sami. A jestli jste stejně šikovní jako já, párkrát se při tom ještě píchnete do prstu. Stvrdíte to vlastní krví. Pokud toto není vysoká krejčovina, tak co tedy? Nejsem si však zcela jistá, do jaké kolekce bych ho zařadila. Automne/Hiver či Printemps/Été? Myslím si, že je to celoroční záležitost, která nikdy nevyjde z módy.
Můj bitevní kabát je ze staré dobré černé teletiny, která už taky něco pamatuje. Na několika místech je už pěkně odřená a sem tam se objeví nějaká ta džuzna po sichrhajsce jako corpus delicti na má divoká punková léta. Památka na "kdysidávno" kdy jsem teprve začínala schytávat rány, pochytávat zkušenosti a tím i nějaký ten střípek moudrosti. Abychom si rozuměli, křivák nenosím. Není to můj styl a navíc mi ani nesluší. Mám své zásady a neobleču si na sebe nic, co by nebylo tres chic.
Zvažujete-li ušití svého vlastního bitevního kabátu, možnou inspiraci na střih a materiál hledejte na stránkách knihy "Ženy, které běhaly s vlky" od Clarissy Pinkoly Estées.
Málem bych se zapomněla zmínit, co si při šití zpívám. Nejspíš byste to uhádli sami a možná vás to ani nepřekvapí. Marseillaisu. A jde mi to pěkně do ruky. Na jaře už bude completement hotový.
