Sedím v pokoji s Virginií Woolf a naslouchám tikotu hodin. Sedíme spolu v němém souznění. Každá marnivě zabořená do starého ušáku a zahalená dýmem z dobře uleželých doutníků, které pomalu převalujeme v puse.
Po chvíli ke mně Virginie vzhlédne s vědoucím a trochu spikleneckým úsměvem a potichu zašeptá: "Mám první větu." A já už vím, že chytla tu stříbrnou nit za správný konec. Dál už ji bude jen navíjet a pak z ní utká síť pevnou jako ocel a hebkou jako pavučina. S těmi nejmenšími očky. Vidím ji, jak si nitku s rozkoší omotává kolem prstu, který má už teď pocákaný inkoustem. Labužnicky okusuje násadku pera, která už taky něco pamatuje. Skoro bych řekla, že jsou nejlepší kamarádky. Každopádně jedna bez druhé nedají ani ránu. Hodiny stále tikají, přesně odměřují čas, který zbývá. Virginie teď jede na hluboký ponor, očima propátrává modro pod sebou a snaží se zachytit každou rybku myšlenky, která se objeví. Její síti neujde nic. Filtruje až na dřeň. Vymačkává z látky snad úplně všechno. Ždímat umí dobře (málokdo by to do ní řekl), však také žije už nějakou dobu na venkově. I když v duši miluje Město. To by ale Leonardovi nikdy nepřiznala. O Městě spolu zkrátka nemluví, hotová věc. Není to bezpečné. V noci však na ně často myslí, když se jí myšlenky zatoulají. Někdy je už z toho věčného chytání unavená. To pak myslí na řeku.
Ale teď ještě ne (navíc hodiny stále tikají). Teď se musí Virginie dobře soustředit, protože už to přišlo. S koncentrací šachisty před rozhodujícím tahem pomalu namočí násadku pera do lahvičky s inkoustem. Na okamžik přivře víčka a snaží se tak ten okamžik navždy podržet (právě mrkla a hodiny neomylně odtikávají dál a utahují kolem nás zase své sítě) a pak tři kapky s gustem odkápne (mezitím si ještě jednou potáhne z doutníku, potají ho vzala Leonardovi ze šuplíku v jeho pracovně, ví že na to nejspíš nejpřijde, i když posledně se na ni díval s tím jeho vševědoucím úsměvem, pro který ho tolik miluje, ostatně takhle se na ni dívá poslední dobou skoro pořád, čertví co za tím vězí, ale nesmí teď za žádnou cenu ztratit ten konec, když už si to tak pěkně rozvrhla, vzor už je prakticky hotový, teď už ji čeká jen ruční práce a v té je prostě zatraceně dobrá) a pak se konečně rozezní zvony (je totiž neděle a pro slušné a spořádané občany - mezi které se nikdy nepočítala, ještě to tak! - tohoto britského malebného městečka právě začíná mše svatá). Nit, která se mezitím proměnila ve strunu, se ve Virginii ve stejném okamžiku rozezněla. Zní komorním A a tisícem nepostižitelných alikvótních tónů až po ty úplně nejspodnější na samém dně duše. V ten moment to v pokoji tiše zaskřípe a mě to vrátí na mou vlastní hladinu. A na zem, cítím zase pevnou půdu pod nohama. Zhluboka se nadechnu. Jen pero trochu zaskřípe o papír. Venku se znovu rozezní zvony. Někde zakokrhá kohout.
Virginie na chvíli zaváhá, ale pak mi dá papír k nahlédnutí. Trochu se mi chvějou prsty, když ho od ní přebírám (a v duchu přitom myslím na to, že bych také chtěla mít prsty TAKHLE umazané od inkoustu). Stojí tam: "Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová." Virginie zvedne pravé obočí: "Tak co, je to dobrý?" Přísluší mi vůbec se k tomu nějak vyjadřovat? Než odpovím, musím vytáhnout celou síť plnou zmítajícíh se ryb a chytit svůj dech. "Dokonalé Virge, rozhodně pokračuj." Na víc se nezmůžu, právě mi došel kyslík. Bomba vyšla jen tak tak, chybělo málo a skoro jsem sebou mrskala na suchu.
Hodiny dál odtikávají a z pera v pravidelných intervalech odkapává inkoust. Virge jede bez přestání až k závěrečnému vynoření s vítězoslavným úsměvem.
Ještě jednou si potáhnu z toho znamenitého kousku viržínka a přihlouple se přitom usmívám. Jsem naplněná rybama k prasknutí a vděčností až po okraj. Právě jsem viděla mistra při práci.
Je to vskutku pozoruhodné ráno. Nejspíš si půjdu koupit květiny.
