Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. A není se čemu divit, kdo by se také chtěl dokola zaobírat svými tématy? Chtít je sám od sebe obírat. Nejdřív pěkně propečenou kůrčičku, šťavnaté masíčko a nakonec to úplně nejlepší. Morek.
Odjakživa jsem milovala takové ty poklidné nedělní obíračky. To když se dělal poctivý kuřecí vývar, v kuchyni to bublalo, pronikavě vonělo vší tou kořenovou zeleninou a mlžila se okna, takže i v zimě musela zůstat otevřená. Vždycky něco zbylo, hlavně žužvy. Pozor jsem si musela dát na špičaté kůstky, na ty potvory, co se v nestřeženém okamžiku tak rády zapíchávají do krku. Ale zase, když jsem si ve správnou chvíli - a správné načasování tohoto magického úkonu je přitom zcela určující - takovou jednu ulomila a ještě si přitom stačila něco přát... Kouzlo zafungovalo. Gris-gris.
Kdyby to tak šlo se vším a mohlo to zůstat jednou provždy. Člověk časem vyroste, údajně při tom i o něco zmoudří a kouzlo je rázem fuč. Dostat se věcem na kloub je velmi riskantní podnik, možná se jako vynikající analytik i doberete k jádru věci, ale křehká krása se najednou vytratí. Odvane a zmizí jako pára nad hrncem. Řezat skalpelem není jako skládat básně.
Upřímně, mám ráda metafory a zvláštní nápady, i když některé jsou velmi neodbytné až vlezlé. Takové, co vás napadnou zničehonic a zákeřně zezadu. A pak je nosíte celý den v hlavě, kde se svým tichým a neúprosným hláskem tklivě dožadují vaší plné pozornosti. Hej, já jsem tady, všímej si mě. Patřím k tobě, to zíráš, co. Zcela nepokrytě si vás dobírají! Jungián by nejpíš konstatoval, že jsou to zcela autonomní psychické obsahy, které amébovitě přilnuly k archetypickým jádrům kolektivního nevědomí, do něhož vnesly individuálně specifický obsah, který je třeba v rámci důkladné a důsledné analýzy odkrýt. Pěkně metodicky, vrstvu po vrstvě. Až ... kam? Přemýšlím, co s těmi svými (dosud) neobranými tématy. Abych byla úplně přesná - neobranými obrannými. Jsou to všechny obranné strategie, které jsem si za ta léta vytvořila. A že je jich požehnaně.
Obrat je všechny a dobrat se přitom něčeho zásadního je věru pěkná zabíračka. Moderní koučové by možná řekli, že je třeba je postupně "rozklíčovat", abychom se v životě mohli posunout dál a nepřešlapovali na místě. Osobně dávám přednost té nimravé piplačce (kůrčička-maso-kost), při které si zašpiním ruce. A nechám se přitom rozebrat do mrtě, to abych si v sobě zase jednou pořádně uklidila. Můj muž tomu říká "vyvětrat pavouky". Od čeho jiného pak existuje terapie?
Shrňme si to přátelé: čistá hlava, jasná a otevřená mysl, srdce na pravém místě a pevná půda pod nohama. Pak se můžete odvážit a pustit do čehokoli. I když to dá zabrat.
Claire et distincte.
